Blog o ekonomii a financích

Státní maturity počesku

2. února 2011 v 9:49 | Zdeněk Pikhart | Společnost

Otázka státních maturit je ožehavým tématem českého školství již řadu let. Cílem maturit je zjednodušení přijímání na vysoké školy, snadnější hodnocení kvality škol potenciálními uchazeči, úspora transakčních nákladů a v neposlední řadě kvalitativní měřítko pro posuzování uchazečů o práci. V této úvaze se pokusím odpovědět na otázku, zda-li jsou tyto cíle v praxi naplněny.

S projektem státních maturit přišla vláda Miloše Zemana již v roce 1998 a rok poté se rozeběhla jejich zkušební verze. Náklady za jedenáct let maturit "nanečisto" činí podle výpočtů MF Dnes zhruba 600 mil. Kč, přičemž jejich "ostrá" verze bude stát čtvrt miliardy každý rok. Jedenáct let zkoušek státních maturit je příkladem toho, o jak zkostnatělý a drahý projekt se jedná. Myslím, že hned zkraje můžeme vyloučit úsporu nákladů, protože to, co si dříve zajišťovaly školy efektivně samy, dnes organizuje velmi draze ministerstvo. Přitom náklady na administraci celého systému se školám nesnížily. Tu čtvrtmiliardu ročně mohli mít místo toho učitelé na svých výplatních páskách a ve školství by se alespoň udrželi kvalitní kantoři.

Potřebují mít vysoké školy a firmy skutečně rozškatulkované lidi podle toho, jak dopadli u zkoušky dospělosti? Jsem přesvědčen, že nikoli. Každý člověk má jiné vlastnosti, nadání i cíle. Při rozhodování o výběru školy bere jak škola, tak uchazeč v potaz mnoho faktorů. Proč by měl být například hudebně založený člověk, který se chce živit muzikou, přijat na konzervatoř podle toho, jak dopadl u maturity z českého jazyka, matematiky, případně cizího jazyka? Hudební škola ví moc dobře, podle jakých kritérií si vybírat vhodné uchazeče o své specifické studium, stejně jako ví uchazeč, proč se rozhoduje právě pro ni. Proč by měl být absolvent střední školy zdravotní, či gymnázia přijímán na medicínu na základě matematiky a českého jazyka, když se bude živit něčím úplně jiným? Ani jeden z těchto uchazečů ke svému dalšímu uplatnění nepotřebuje úředníky ministerstva školství, kteří rozhodují o tom, co je ještě potřebná znalost a co není.

Ve výsledku se na školu nedostanu ti, kteří by pro ni měli větší vlohy a v profesi by se bez problémů uživili. Tomu se říká mrhání lidským kapitálem, které si dnes žádná ekonomika v ostré mezinárodní konkurenci nemůže dovolit. Většina studentů nakonec volí raději lehčí variantu maturity a připravují se na své budoucí povolání podle vlastního usouzení. Kdo by nevěřil, ať se podívá na Slovensko, kde státní maturitu v těžší verzi dělá pouze asi desetina dětí. Je zbylých devadesát procent hloupých? Není, jen ví, že jim je k ničemu biflovat dopodrobna autory z literatury, když se budou živit jako truhláři (elektrikáři, mechanici, účetní atd.) s maturitou.

V současnosti mají střední školy různě těžké maturitní zkoušky. Ty, které připravují své absolventy na špičkové univerzity, je mají ještě daleko obtížnější. Na soukromých pražských gymnáziích byl průměr z těžké varianty lehce nad jedna. Školy, které profilují své studenty spíše do praxe, kladou logicky důraz spíše na odborné aspekty maturity.

Již dnes evidují školy žebříčky úspěšnosti absolventů při studiu různých druhů vysokých škol. Potenciální zájemci dobře vědí, která škola v jejich okolí je kvalitní, která méně atd. Je kontraproduktivní vymýšlet drahé systémy, jak lidi rozházet do skupin, podle vybraných dvou, či tří celostátních předmětů.

Jsem přesvědčen, že standardizace středního školství povede pouze k jakési konvergenci škol k průměru. Inovativní školy, které dnes razí jiný přístup ke svým studentům, poskytují nejnovější znalosti z výzkumu a podle poptávky z trhu práce, budou standardizovat výuku podle státních požadavků. Na těch méně kvalitních školách budou studenti dělat pouze lehké varianty, které jsou lehce nad úrovní deváté třídy, aby vůbec někdo dokončil. Ministerští úředníci budou neustále za peníze daňových poplatníků vymýšlet nové a nové postupy, jak řídit české školství a my se pořád dokola budeme divit, jak je to možné, že zaostáváme v kvalitě vzdělání.[1]

Celý článek | Přidat komentář

Neplaťme studium cizincům!

8. prosince 2010 v 18:33 | Zdeněk Pikhart | Společnost

Právě probíhá největší stávka českých veřejných zaměstnanců za posledních 20 let. Nemalou část z nich představují učitelé, kvůli kterým zůstala dnes zavřena řada základních a středních škol. V tomto článku se zaměřím hlavně na ně. Důvodem stávky je podfinancování veřejného školství, zejména nízká platová úroveň kantorů oproti obdobně kvalifikovaným kolegům ze soukromého sektoru.

Nebudu zde rozebírat celkový stav českého školství, které je postaveno na šedesát let starém socialistickém modelu a podobně jako české zdravotnictví je dominantně financováno z daní. Zde se zaměřím na dílčí, nikoli však nevýznamný, problém českého školství. Tím je bezplatné studium cizinců na českých školách.

V současnosti studuje na českých vysokých školách přibližně 25 000 zahraničních studentů, z nich více než polovina jsou Slováci. Zbylou část tvoří především studenti z bývalého Sovětského svazu, Mongolci a s velkým odstupem Poláci a Řekové. Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách umožňuje účtovat cizincům školné pouze tehdy, studují-li v u nás v cizím jazyce. Nutno dodat, že více jak 90 % zahraničních studentů studuje v jazyce českém. Studium VŠ pro 23 000 cizinců je tak hrazeno českým daňovým poplatníkem. Zákon schválil kabinet Miloše Zemana z ČSSD a žádná další vláda ho doposud nenovelizovala.

Hovořím pouze o vysokých školách, s těmi základními a středními je situace velmi podobná. Na základních školách bylo v roce 2009 až 13 600 cizinců. A na středních a vyšších odborných školách téměř 8 000 zahraničních studentů. Dohromady tak na českých školách studuje ZADARMO cca 44 600 studentů! Toto číslo se navíc každým rokem o 10 % zvyšuje.

A nyní k výpočtům nákladovosti této parády pro daňového poplatníka. Stát dává na jednoho studenta VŠ asi 34 000 Kč ročně, na ZŠ 16 000 Kč a střední cca 20 000 Kč. Do této částky jsem nezapočítával normativ pro příspěvek na učitele, který se odvíjí od počtu žáků a ostatní náklady v poměrné výši k podílu zahraničních studentů. Celkové náklady budou proto ještě vyšší. Po pronásobení počtu cizích studentů a nákladů na ně dostáváme 1,16 mld. Kč.

Aby absurdit nebylo málo, tak všichni zahraniční studenti VŠ dostávají za studium od nás dokonce zaplaceno. Mají nárok na ubytovací stipendium - v současnosti 9 936 Kč za rok. To představuje další náklady 228,5 mil. Kč ročně. Každý ze slovenských, ruských, mongolských a jiných studentů od nás za pět let studia dostane "za odměnu" téměř 50 tisíc Kč a to vše v době, kdy české veřejné finance trpí deficitem přes 200 miliard a polovina země stávkuje. Celkem českého daňového poplatníka vyjde každý rok studia cizinců na 1,38 miliardy Kč. Dámy a pánové, kdo z vás to má?

Osobně znám mnoho slovenských studentů, kteří by do České republiky přišli studovat i za tržní školné a upřímně se naší velkorysosti diví a tajně i posmívají. Tak trochu v duchu hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Přitom počet českých studentů, kteří nejsou přijati na vysokou školu pouze z kapacitních důvodů je 50 000 ročně a nadané české mládeži se nedostává vzdělání.

Ať si stávkující učitelé a politici dají hlavu do dlaní a radši se hluboce zamyslí nad tím, kde všude rozhazujeme ohromné částky a kde všude se školy chovají neefektivně. Přijdou na to, že není řešením zvyšovat daňovou zátěž té neustále se zmenšující skupině soukromých zaměstnanců a podnikatelů. Ti už dnes skřípou zuby, když vidí, kdo a za co utrácí jejich pracně vydělané peníze. Vybudujme raději vysoce kvalitní a konkurenceschopné školství financované především ze soukromých zdrojů. Otevřme brány všem zájemcům o studium ze zahraničí a exportujme školství jako službu.

Počet komentářů: 3

Příčiny a řešení nezaměstnanosti v ČR

19. listopadu 2010 v 12:10 | Zdeněk Pikhart | Hospodářství

Úvod

Nezaměstnanost je vážným ekonomicko-sociálním problémem moderní doby. Na jedné straně existuje člověk, který chce a může vykonávat danou práci a na straně druhé není nikdo, kdo by ho byl ochoten za danou mzdu zaměstnat. Na pracovním trhu tak vzniká nesoulad mezi nabídkou práce lidí a poptávkou po práci firem. Problém nezaměstnanosti je především problémem individuálním. Nezaměstnaný člověk přichází o výdělek, finančně i sociálně strádá, podstupuje trauma z určité ztráty společenského postavení a v neposlední řadě přichází o kvalifikaci.

Fenomén nezaměstnanosti, není ani tak otázkou ekonomickou, čili závažného systémového selhání trhů, nýbrž otázkou institucionálního uspořádání ve společnosti, které dnes určují především vlády. Podle ekonomické teorie se trhy, a trh práce není výjimkou, vyčišťují na dané cenové hladině. Na trhu práce pak dlouhodobě nemůže být jiná nezaměstnanost, než její přirozená míra. To že k tomuto procesu v praxi mnohdy nedochází a ekonomika tak postrádá potřebnou flexibilitu pro další hospodářský růst, je problém spojený především ze zasahováním do přizpůsobovacího tržního mechanismu.

Většina vlád, včetně těch českých, má jako jednu z hlavních priorit snížení nezaměstnanosti. Otázkou je, zda-li se jim to daří, či nikoli. Cílem této práce je zjistit, jak hlavní příčiny nezaměstnanosti, které vyplývají z institucionálního rámce České republiky, překáží tvorbě a udržení pracovních míst.[1] Součástí je i vypracování návrhu vhodných změn k jejich případné nápravě.

Práce se skládá ze dvou hlavních kapitol. V první je nastíněn problém nezaměstnanosti v ČR a identifikace příčin. V druhé kapitole je věnována pozornost vybraným příčinám, zejména analýze jejich dopadů na trh práce a jejich řešení.

1.Problém nezaměstnanosti v České republice

V České republice byla jako v jedné z mála zemí, které prošly transformací z centrálně plánované ekonomiky v průběhu 90. let udržena velmi nízká míra registrované nezaměstnanosti. Situace se začala zhoršovat až v roce 1997, kdy prošel český finanční sektor bankovní krizí spojenou se zadrhnutím úvěrové aktivity bank.[2] Finanční a měnová krize spojená s devalvací koruny se v následujícím roce přelila do reálné ekonomiky. Proto pozorujeme velmi výrazný nárůst míry nezaměstnanosti koncem devadesátých let.

Tento cyklický propad české ekonomiky byl zcela jistě podpořen i strukturální změnou, která zde v tomto období právě vrcholila. Staré továrny se zavíraly a jejich místo pomalu nahrazovaly malé flexibilní firmy, které lépe reagují na poptávku spotřebitelů. To by nebylo nic neobvyklého, strukturální změny se v tržní ekonomice dějí plynule a nepřetržitě bez výrazného dopadu na nezaměstnanost, ale česká ekonomika prošla skokovou změnou struktury části ekonomiky, především primárního sektoru.

Od roku 2000 začalo hospodářství již pomalu růst a tento růst pokračoval dalších 8 let. Růst hrubého domácího produktu byl v tomto období velmi výrazný a dosahoval průměrného tempa 4 procent. I v silné konjunktuře zůstala nezaměstnanost na velmi vysokých hodnotách okolo 9 procent. Tento jev lze vysvětlit pouze rozborem institucionálních pravidel, která v České republice v této době fungovala a fungují dodnes. Mezi nejvýznamnější příčiny nezaměstnanosti patří institut minimální mzdy,
nemotivačně nastavený systém sociální podpory občanů, rigidní zákoník práce a vysoké daňové zatížení.

2. Hlavní příčiny nezaměstnanosti v ČR

2.1. Minimální mzda

První a velmi významnou příčinou zvýšené nezaměstnanosti v České republice je zákonně stanovená výše minimální mzdy. Kapitola nejdříve pojednává o problematice institutu minimální mzdy v ČR s následným návrhem zákonného opatření v její druhé části.

2.1.1. Problematika

Zákonnou minimální mzdou rozumíme min. výši hrubé mzdy na pracovním trhu. Pod touto výší ze zákona zaměstnavatel nesmí najímat práci na hlavní úvazek. Minimální mzda představuje regulaci cen se všemi jejími negativy. Na trhu existuje pracovník ochotný poskytnout svou práci za úplatu nižší, než zákonné minimum a zároveň existuje zaměstnavatel ochotný za danou práci úplatu poskytnout. Dohoda o zaměstnání se ovšem na legálním trhu práce neuskuteční, protože mzda nedosahuje zákonem stanovené výše. Vzniká nám tedy převis nabídky práce nad její poptávkou a v důsledku toho nezaměstnanost. Smluvní dohoda, která by bez této bariéry normálně proběhla, je tak odsouzena k zániku a potenciální smluvní subjekty se pravděpodobně přesunou do "šedé" ekonomiky. Při práci "načerno" tak zaměstnanec neodvede ani korunu na daních a ještě není pod žádnou ochranou zákoníku práce. Bývá tak velmi často porušována například bezpečnost práce. V druhém případě, kdy zaměstnavatel akceptuje vyšší mzdu, než je ta tržní, musí hledat úspory v jiné oblasti a propouští jinde.

Zavedení zákonné minimální mzdy bývá ospravedlňováno s argumentem, že každý má právo pracovat za přiměřenou mzdu. Jak mohou ale zákonodárci vědět, co je a co není přiměřená mzda pro celou zemi? Přiměřená mzda je pouze ta stanovená tržně. Jinými slovy ta mzda, za kterou se najde někdo, kdo má zájem zaměstnat. Do tvorby její výše vstupuje nespočet faktorů. Rizikovost, historie, zkušenosti a kvalifikace pracovníka. Dále je to lokalita a zejména poptávka po statku, či službě, která přímo ovlivňuje cenu výrobního faktoru práce. Například sládek bude mít jinou mzdu v kraji, kde lidé holdují pivu, oproti kraji, kde lidé pijí hlavně víno. Regulace výše mzdy nemůže být nikdy účinná, protože regulátor nemá všechny informace, zkrátka ceny čehokoli se nedají jednoduše centrálně plánovat pro celou ekonomiku.

V České republice byla minimální mzda zavedena již na začátku 90. let. V té době činila její výše 2 000 Kč. Zůstala na poměrně stabilní úrovni až do roku 1998. V té době, navzdory recesi, která rovnovážnou mzdu tlačí dolů, její absolutní výše rostla. Tempo růstu minimální mzdy zůstalo velmi vysoké a její výše se zastavila až v roce 2006 na 8 000 Kč. Na této hodnotě setrvala doposud. V současnosti došlo novelou zákoníku práce k diferenciaci minimální mzdy podle druhu práce. Pro vedoucího pracovníka je tak minimální mzda až 16 000 Kč!!

Poměr minimální mzdy k průměrné hrubé mzdě ve sledovaném období roku 1995 až 2009 enormně vzrostl. Zatímco do roku 1998 díky rostoucí průměrné mzdě a stabilní výši minimální mzdy poměr klesnul z 26 % na nejnižších 22 %, posléze strmě stopnul až na 41 % v roce 2006. Vyšší tempo růstu minimální mzdy oproti průměrné je důležitým indikátorem toho, že administrativní cena práce předhání tu skutečnou rovnovážnou tržní a vytěsňuje z trhu nejméně oceněné pracovníky.

V současnosti je v České republice výše minimální hrubé mzdy zmíněných 8 000 Kč, čistého je to 7 120 Kč. Nejde o konečný náklad, protože zaměstnavatel musí odvádět sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance ve výši 34 % z hrubé mzdy. Celková výše mzdových nákladů je tedy 10 720 Kč. Na vznik jednoho pracovního místa v ČR je zapotřebí téměř 11 tis. Kč. Ti pracovníci, jejichž kvalifikace a schopnosti jsou ceněny méně, zůstanou dnes nezaměstnaní a jsou tak odkázaní na státní podporu. Stávají se nesamostatnými a jejich lidský kapitál dále chřadne - ztrácejí kvalifikaci. Pravděpodobnost znovuzačlenění do pracující společnosti se časem rychle snižuje. Na vině je minimální mzda.

2.1.2. Řešení

Ačkoli je institut minimální mzdy některými politiky zastáván jako sociální opatření, ve skutečnosti má velmi negativní dopad právě na sociálně nejslabší vrstvy společnosti. Tito lidé pak nemohou najít práci, protože jejich mezní produkt práce, který odpovídá ceně práce, je nižší než zákonem stanovené mzdové minimum. Je-li minimální mzda tak nízká, že je pod rovnovážnou mzdou všech pracovníku v ekonomice, je její význam nulový. Zde platí pravidlo, že čím méně zákonů a pravidel, tím jednodušší a transparentnější systém je.

Proto navrhuji v České republice definitivně zrušit nesmyslnou regulaci minimální mzdové hladiny a umožnit tak vzniku více pracovních svazků. Prospěch z nižší nezaměstnanosti má vedle samotných nezaměstnaných i celá společnost. Firmám se zvýší konkurenceschopnost a na agregátní úrovni potenciální produkt ekonomiky.

2.2. Nemotivační systém sociálních dávek

V této kapitole se pozornost zaměří na další závažnou příčinu dnešní nezaměstnanosti, tou je nemotivačně nastavený sytém sociální podpory obyvatelstva v České republice. Půjde zde o nalezení nedostatků současné sociální sítě, její vliv na nezaměstnanost a především návrh případné nové, efektivní státní podpory nezaměstnaných a sociálně slabých.

2.2.1. Problematika

Dnešní systém sociální podpory má v České republice velmi složitou architekturu. Prakticky zde chybí provázanost s daňovou legislativou. Existuje široké portfolio sociálních dávek, fixních i těch navázaných na výši předešlého příjmu. Jen velmi stručně vysvětlím jaké jsou ty, které se týkají nezaměstnaných.

Krátkodobě nezaměstnaný[3] (do pěti měsíců pod 50 let, do 8 měsíců do 55 let, do 11 měsíců nad 55 let) má právo čerpat podporu v nezaměstnanosti při odpracování alespoň 12 měsíců v posledních 3 letech. Podpora se vyměřuje z průměrného měsíčního čistého výdělku ve výši 45 - 65 %. Maximálně ale 13 280 Kč.

Po pěti měsících člověk ztrácí nárok na podporu v nezaměstnanosti a vzniká mu nárok na jiná plnění. Hlavními jsou tzv. životní minimum (3 120 Kč), příspěvek a doplatek na bydlení (3 356 - 5 877 Kč)[4] a případná jednorázová pomoc. Kumulativně tedy tyto dlouhodobé sociální dávky činí u jednotlivce 6 482 - 9 003 Kč.

Lidé, kteří výše uvedené dávky pobírají jsou především nižší kvalifikace. V případě nalezení práce tak jejich mzda není příliš vysoká, řekněme většinou od 8 000 - 10 000 Kč hrubého, což dělá v čistém vyjádření 7 120 - 8 900 Kč.

Je-li člověk zaměstnán, ztrácí ze zákona nárok na výše uvedené dávky v plném rozsahu.[5] Současný systém sociálních dávek pracuje na principu "buď - anebo". Buď občan pobírá dávky nebo pracuje. Nízké mzdy v kombinaci s vysokými dávkami demotivují při hledání zaměstnání. To vede k pasivitě a ke stavu, kdy několik generací sociálně slabé rodiny žije jen z milosrdenství státu zcela pasivním životním stylem. Ekonomové tento stav výstižně označují za "past chudoby". O jeho neblahém dopadu na pracovní návyky, kulturní úroveň a morálku rodiny, která do pasti spadne, není třeba zdlouhavě hovořit. To je prostředí velmi nemotivující k práci, protože racionálně uvažující jedinec raději volí stejné peníze bez práce, než ve většině případů fyzicky náročnou práci. Jsem tedy přesvědčen, že velké části nezaměstnaných osob se ekonomicky vyplatí nepracovat.

Důsledky takto definované sociální podpory jsou nasnadě. Vysoké náklady pro státní rozpočet. Ušlé daně včetně sociálního a zdravotního pojištění za rok jsou na jednoho nezaměstnaného 85 000 Kč. Sociální dávky na nezaměstnaného a rodinné příslušníky pak rovněž 85 000 Kč. Celkové náklady jednoho nezaměstnaného činí ročně pro státní rozpočet 170 000 Kč.[6] Stát tak musí na ufinancování těchto výdajů zvyšovat daně, které brzdí ekonomický růst a problém prohlubují. Dalším důsledkem je odčerpání části produktivního obyvatelstva z trhu práce, zvýšení mezd pro zbývající pracovníky a tím pokles konkurenceschopnosti českých firem na nákladové straně. Velmi podstatným dopadem je i snížení potenciálního produktu ekonomiky, růst bohatství společnosti je tak zásadně podvázán.

2.2.2. Řešení

Řešením tohoto neuspokojivého stavu je pouze kompletní reforma sociálního systému a jeho dobré provázání s přímými daněmi tak, aby byl každý jedinec motivován k aktivnímu hledání práce a rychlému začlenění na trh práce. To dnes zcela chybí.

Vždy budou existovat lidé, kteří potřebují pomocnou ruku. Kultura společnosti se pozná také podle toho, jak se chová ke svým nejslabším. Podporu může potřebovat každý. Navrhuji proto zavést rovnou sociální dávku, jejíž výše by se vázala k průměrné mzdě v daném roce v poměru jedné čtvrtiny. (např. aktuálně 6 000 Kč) Dávka by se násobila koeficientem pro matky s dětmi a tělesně postižené tak, aby jejich životní standard odpovídal důstojnému životu. Rovná dávka by nahradila všechny sociální dávky v České republice včetně starobního důchodu, kde by státní průběžný pilíř fungoval jako jeden z mnoha individuálních pilířů po vzoru vyspělých západních zemí.[7] Celý sociální systém by tak sloužil velmi transparentně a s minimálními administrativními náklady.

Zmíněných 6 000 Kč se ovšem bude týkat pouze osob, které nemají žádné příjmy, tito lidé budou muset přijmout veřejně prospěšné práce, aby měli na dávku nárok, tím prakticky vyloučíme práci načerno. Osoby v důchodovém věku budou mít na dávku nárok automaticky. Jaký bude nejvýznamnější přínos rovné sociální dávky? Vyšší motivace lidí k práci. Na rozdíl od dosavadního systému nepřijde příjemce o dávky okamžitě, když si najde práci. Dávka se bude snižovat lineárně, nebude zde tedy žádný "schod", kde by příjemce přišel o většinu dávek. Mechanismus výpočtu je následující: 6000 - (superhrubá mzda * 0,25).

Při propočtu je velmi dobře vidět vývoj disponibilního příjmu pracovníka a rovnoměrně k tomu klesající dávky. Dávka tak dosahuje nuly při 12 058 Kč čisté mzdy. Poplatník je čistým příjemcem podpory (po odečtení všech zákonných odvodů) do 8 040 Kč superhrubého příjmu, od této částky je čistým plátcem daní. Odpočty od daňového základu a slevy na dani by se pro jednoduchost zrušily, vše by nahradila postupně klesající rovná sociální dávka.

Čím vyšší je mzda pracovníka, tím vyšší je i jeho disponibilní příjem. Každý je tak motivován pracovat co nejvíce, protože se mu to prostě a jednoduše vyplatí. Ti nejméně příjmoví občané jsou tak státem i při práci podporování, aby byl jejich životní standard slušný.

2.3. Vysoké přímé daně a strnulá pracovně-právní legislativa

Poslední kapitola pojednává o pracovně-právní úpravě a zdanění práce v podmínkách České republiky. Nesnaží se do detailu popsat všechny technické detaily, ale zaměřuje se na nezamýšlené dopady na nezaměstnanost. Řešení stávajícího stavu je čtenáři poskytnuto na konci každé podkapitoly.

2.3.1. Rigidní zákoník práce

Zákoník práce má za cíl přesně definovat mantinely pracovně-právních vztahů. V některých zemích, např. v USA, je zákonná úprava práce velmi stručná a zaměřuje se pouze na otázky týkající se především bezpečnosti práce. Veškeré ostatní podmínky jsou vyjednávány po domluvě mezi konkrétním zaměstnancem a zaměstnavatelem, jsou tedy předmětem konkurenčního trhu. V USA není například vůbec stanovena povinná výše dovolené, přesto z pracovních smluv nezmizela a je poskytována v průměrné výši dvou týdnů za rok. Dovolená je tedy součástí nabídky zaměstnavatele a podléhá konkurenčním nabídkám ostatních firem.

Oproti USA existuje v České republice velmi silná zákonem stanovená ochrana zaměstnance. Ve 395 paragrafech ukládá zákoník práce zaměstnavatelům přes 400 povinností.[8] Je tedy pro firmy velmi svazujícím omezením a nedovoluje jim pracovní kontrakt lépe přizpůsobit podmínkám v dané společnosti.

Nejvýznamnějším omezením smluvního kontraktu v České republice je nemožnost rozvázání pracovního poměru bez udání důvodu a výše odstupného, které činí minimálně 2 měsíční průměrné výdělky. Pracovně-smluvní vztah je ve své podstatě smlouvou o koupi práce (určitě služby) vykonávané zaměstnancem. Teoreticky se neliší od smlouvy o koupi statku. Dohodnou-li se smluvní strany dobrovolně na uzavření kontraktu na dobu neurčitou, musí být ve smlouvě stanoveno, jakým způsobem a lhůtách dojde k jejímu rozvázání. S podpisem obě smluvní strany souhlasí a jde o oboustranně výhodnou směnu. Po rozvázání pracovního poměru již zaměstnanec nevykonává pro danou firmu žádnou práci a není tak tedy ani důvod na zaplacení dvou dalších výplat. V obchodě také neplatíme další dvě faktury za změnu dodavatele.

K čemu zvýšené náklady na ukončení pracovního poměru a nemožnost rychlého propuštění zaměstnance v praxi vedou? Ke zvýšené nezaměstnanosti. Podnikatel, aby v konkurenčním boji uspěl, musí velmi pružně reagovat na neustále se měnící situaci na trzích, preference spotřebitelů a poptávku po svých výrobcích. Protože má velmi variabilní příjmy, potřebuje mít i pružné výdaje. Změní-li se nějakým způsobem situace na trhu a on musí reagovat na změnu, chce mít jistotu, že může pracovníky jedné kvalifikace rychle propustit a najmout pracovníky vhodnější kvalifikace pokud možno s minimálními náklady a rychle. Ani jedno není v České republice bohužel splněno. Na propuštění zaměstnanců bez důvodu může zapomenout a představují pro něj velké nákladové zatížení, aniž by mu zvýšili příjmy. Přistoupit k propouštění může až z důvodu nadbytečnosti, v takovém případě náleží zaměstnanci odstupné, které podnikatelovu ekonomickou situaci dále zhorší. Je tak nucen propouštět další zaměstnance, které potřebuje, nebo zavírá výrobu úplně. Důsledek - rostoucí nezaměstnanost.

Po zlepšení situace ve firmě výroba i odbyt fungují a vysoká poptávka zvyšuje podnikatelovy tržby, brzy naráží na nedostatek zaměstnanců. Budoucností si žádná firma jista není, tak nabere radši méně lidí. Představují pro ni velké riziko vázání nákladů. Důsledek - nezaměstnanost se snižuje velmi pomalu.

Dopad rigidního zákoníku práce na nezaměstnanost je velmi významný. V praxi existuje pravidlo, které praví, čím pružnější je trh práce, tím se na něm vyskytuje nižší nedobrovolná nezaměstnanost.[9] Řešení pro Českou republiku je jednoznačné zpružnění a zjednodušení zákoníku práce.

2.3.2. Vysoké zdanění práce

Vysoké zdanění práce snižuje výhodnost ekonomické aktivity. Zvýšená námaha není dostatečně kompenzována odpovídajícím výdělkem.Vysoké zdanění práce snižuje výhodnost ekonomické aktivity. Zvýšená námaha není dostatečně kompenzována odpovídajícím výdělkem. Řada lidí může v důsledku snižování čisté mzdy substituovat práci volným časem, někteří zůstanou raději na dávkách, jiní odejdou za příležitostmi do zahraničí.

Dále platí, že země s rozumným (všeobecně akceptovaným) daňovým zatížením lákají především kvalifikované (nejproduktivnější) pracovníky do domácí ekonomiky, kde zvyšují výrobu a důchod pro celou společnost. Vzdělaný člověk v ekonomice je snad tou největší pozitivní externalitou - zvyšuje produktivitu, konkurenceschopnost, zaměstnanost a poptávku celé společnosti. Zdá se to jako logický argument, ale podívejme se na zdanění práce v České republice.

Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 100 Kč, je přímo i skrytě zdaněn částkou 7 695 Kč.[10] Znamená to, že jeho míra zdanění práce činí 38 %. A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě. Špičkový pracovník, který vytváří svou produktivitou nová pracovní místa stojí zaměstnavatele například 67 000 Kč, jeho čistá mzda je 36 520 Kč. Jeho zdanění práce tak činí výše 45 %. Takto vypadá přímé daňové zatížení práce dnes - a to nejsou započteny daně ze spotřeby.

Česká republika, stejně jako celá Evropská unie, která je na tom se zdaněním práce podobně, trpí vysokým odlivem kvalifikovaných pracovníků do USA, Švýcarska, Singapuru, Šanghaje, Hongkongu a dalších zemí, či provincií, které nejsou nikoli daňovými ráji, ale pouze ponechávají svým občanům většinu toho, co si vytvoří.

Jednoznačným návodem pro Českou republiku by bylo snížení daňové zátěže práce. Česká ekonomika by se tak vzhledem ke své relativně kvalifikované pracovní síle stala lákavým sídlem pro mnoho světových technologických firem. Zaměstnanost, produkt i daňové inkaso by se razantně zvýšily. Stačí se podívat na příklad Irska, které na konci 80. let snížilo daně a ze 70 % úrovně průměrného domácího produktu zemí Evropské unie se dostalo až na 140 % v roce 2008.[11] Následujme jeho příklad.

Závěr

Česká republika udělala od začátku 90. let velký skok kupředu. V mnoha oblastech se vyrovnala vyspělejším zemím Evropské unie. Výše nezaměstnanosti k nim naneštěstí patří také. Mnoho starých členských zemí dlouhodobě trpí nezaměstnaností dosahující až dvojciferných hodnot. Čeští zákonodárci od těchto ekonomik bohužel okopírovali jejich chyby, především vysoké daňové zatížení, drahý stát sociálního blahobytu, vysokou ochranu zaměstnanců i minimální mzdu. Všechny tyto poznatky byly v práci zanalyzovány a vysvětlen jejich příčinný vztah k vysoké míře nezaměstnanosti v podmínkách České republiky.

Autorem nabídnutá řešení slouží jako nástin rámce a směru případných budoucích legislativních změn. Všechna se nesou v duchu minimálních zásahů státu do ekonomiky. Zajištění efektivně fungujícího státního aparátu, jehož předpisům každý občan rozumí a s kterými se ztotožní, je nutným předpokladem pro dlouhodobě rovnovážný stav ekonomiky včetně dosažení nízké nezaměstnanosti.

Seznam použité literatury

Druhy dávek státní sociální podpory, Výplata 2010, citace 12. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.vyplata.cz/statnisocialnipodpora/druhydavekssp.php
HAVLÍČKOVÁ, Kateřina - KOHOUT, Pavel: Cesta k rovnováze, 1. vydání, Praha, Triton 2006. 143 s., ISBN 80-7254-694-5
HEJDUKOVÁ, Jitka: Zákoník práce: proč ho nechceme?, Měšec 2005, citace 12. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.mesec.cz/clanky/zakonik-prace-proc-ho-nechceme/
KOHOUT, Pavel: Nezaměstnanost: její skutečné příčiny, Pavel Kohout - blog 2006, citace 15. 3. 2010, přístup z internetu: http://pavelkohout.blogspot.com/2006/04/nezamstnanost-jej-skuten-piny.html
MACH, Petr: Vláda ničí pracovní místa, proto roste státní dluh, Petr Mach - blog 2004, citace 14. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.petrmach.cz/cze/prispevek.php?ID=5
MARKOVÁ, Hana: Daňové zákony 2010 - úplné znění, 1. vydání, Praha, Grada 2010, 280 s., ISBN 978-80-247-3206-0
OECD Economic Outlook No. 86, November 2009, 1. vydání, OECD 2009, 339 s. ISBN 978-92-64-05460-8
Přehled o vývoji částek minimální mzdy, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR 2010, citace 15. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.mpsv.cz/cs/871
Tabulková časová řada základních ukazatelů VŠPS, Český statistický úřad 2010, citace 15. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/zam_cr

Celý článek | Přidat komentář

Výhody a rizika nezávislosti centrální banky

19. listopadu 2010 v 11:36 | Zdeněk Pikhart | Peníze

Úvod

Již od samotného vzniku centrálních bank se mezi odbornou veřejností vedou debaty o jejich nezávislosti na vládě. Jedna skupina ekonomů dříve zastávala názor, že je lepší mít centrální banku podřízenu státním výkonným orgánům. K tomuto názoru tendovala především Francie, jejíž Bank of France byla do vzniku Evropské centrální banky relativně závislou institucí. Opačný názor zastávalo sousední Německo. To si ve dvacátých letech prošlo tragickou epizodou hyperinflace. Na jejím konci zůstalo obyvatelstvo ožebračené o veškeré úspory. Zcela jistě pomohla společenská nálada z hyperinflačního období k popularitě nacistické strany NSDAP. V poválečném období byla Bundesbanka nezávislou měnovou institucí, protože v německém národu je dodnes zakořeněna neblahá hyperinflační zkušenost. Česká národní banka i Evropská centrální banka později převzaly model úspěšné Bundesbanky.

Cílem této práce je poukázat na výhody a rizika nezávislosti centrální banky. První kapitola nejprve definuje nezávislost a její možné druhy. V druhé kapitole jsou popsány výhody a ve třetí případná rizika nezávislosti centrálních bank.

1. Druhy nezávislosti centrálních bank

V současné době existuje mezi ekonomy konsensus ohledně nezávislosti centrální banky v obecné rovině. Tedy že oddělení měnové politiky od vládního rozhodování je přínosné. Mnohem menší shoda panuje již v dílčích typech. Nezávislost centrální banky může nabírat čtyř druhů: personální, institucionální, funkční a finanční. V podkapitolách jen velmi stručné vymezení jednotlivých druhů.

1.1. Personální nezávislost

Personální nezávislost spočívá v tom, kým a na jak dlouho jsou členové bankovní rady jmenováni, případně za jakých okolností mohou být odvoláni. Ten orgán, který má tuto pravomoc tak disponuje značným vlivem na měnovou politiku. Kdyby bylo například v pravomoci každého nově zvoleného předsedy vlády jmenovat své členy bankovní rady, byla by centrální banka jakýmsi měnovým ministerstvem, které jde při měnově-politických rozhodnutích výrazně na ruku vládnoucí straně.

Z těchto důvodů má Česká republika, stejně jako ostatní vyspělé země, jiné funkční období členů bankovní rady, než mají ostatní exekutivní orgány v zemi. V České republice náleží jmenování guvernéra a ostatních členů bankovní rady do pravomocí prezidenta republiky, přičemž jsou jmenováni na 6 let.[1] K odvolání je možno přistoupit pouze v případě vlastizrady, spáchání trestného činu, či výrazných národohospodářských škod. Ovšem pod oprávněnou veřejnou kritikou odstupují většinou sami.

1.2. Institucionální nezávislost

Dalším typem nezávislosti je tzv. institucionální nezávislost, kdy je centrální banka nezávislá na příkazech vlády, či jiné ústavní instituce. V obecné rovině je centrální banka samostatná instituce, která není v rozhodování podřízena jiné.

1.3. Funkční nezávislost

Funkční nezávislost znamená jaký cíl centrální banka sleduje a jak odpovídá za jeho plnění. V současné době převažuje model, kdy má centrální banka plnou operační nezávislost, tedy naprostou volnost nástrojů provádění měnové politiky a dalších kompetencí. Ale ve volbě cílů je nucena spolupracovat s vládou, která má mandát od voličů. Cíl měnové politiky stanovený po širokém společenském konsensu je pak lépe chápán veřejností a centrální banka se může těšit vyšší důvěryhodnosti od ekonomických subjektů v zemi. Pouze dostatečně kredibilní ústřední bance se může dlouhodobě dařit zvolený cíl plnit, protože v něj lidé sami věří.

1.4. Finanční nezávislost

Finanční nezávislost centrální banky spočívá v tom, že banka není povinna financovat veřejný, či jiný sektor. Neznamená to, že by její náklady nebyly hrazeny ze veřejných zdrojů, to jsou. Banka také odvádí případné zisky do státního rozpočtu.
Možnost financovat veřejný sektor výslovně zakazuje § 104 maastrichtské smlouvy.

2. Výhody nezávislosti centrálních bank

Tato kapitola pojednává o výhodách nezávislosti centrální banky. V naprosté většině případů, kdy je centrální banka závislá na vládě, podporuje svou akomodativní politikou zaměstnanost. Politici sledují krátkodobý horizont volebního cyklu a jsou ochotni udělat mnohé, aby si voliče na jeho konci opět získali. Začnu tedy nezvykle odzadu a nejdříve vysvětlím co způsobuje přílišná závislost měnové instituce na vládě daného státu.

Závislé centrální banky na státu byly v některých zemích především v období po druhé světové válce.[2] Nutno dodat, že v tomto období byla mezi ekonomy značně rozšířená interpretace tzv. jednoduché Phillipsovy křivky. Ta vycházela z předpokladu, že nižší inflaci lze jednoduše obětovat ve prospěch nízké míry nezaměstnanosti. Peníze jsou ovšem pouze prostředek organizační, který umožňuje efektivnější směnu statků a služeb, v žádném případě neumí vytvářet bohatství pouze ze své podstaty. Bohatství se musí vždy odpracovat a jako dobrý prostředek k dělbě práce nám slouží právě peníze.

Chybné paradigma keynesiánců v ekonomice způsobuje vysokou inflaci, která z počátku zvyšuje firmám zisky a ty tak v iluzi úspěšného podnikání zvyšují výrobu, tedy i zaměstnanost. Po čase se inflace zakomponuje do očekávání subjektů a zaměstnanci budou požadovat navýšení mezd. To povede k růstu nákladů firem a propouštění. Mzdové požadavky jsou již ale zakořeněny a roztáčí se tak mzdově-inflační spirála. Na jejímž konci trpí ekonomika tzv. stagflací, tedy propadem, či stagnací HDP a růstem cen. Vidíme, že peníze nelze používat jako nástroj tvorby bohatství.

Přesně stejný scénář nastal po "éře závislosti" centrálních bank, kdy ekonomiky mnoha zemí trpěly zmíněnou stagflací. Politiky centrálních bank, díky jejich úzkému navázání na vládu, trpěly v očích ekonomických subjektů časovou nekonzistencí. Taková politika se stala velmi
nedůvěryhodnou. Proto se v 80. letech rozvinula diskuse o nezávislosti centrálních bank. Na jejímž konci většina ekonomů zjistila, že je pro dlouhodobě udržitelný hospodářský růst prospěšné, když oddělí měnovou politiku od vlády a jejího pokušení ji využít pro svůj krátkodobý prospěch. Centrální měnové autority začaly hlídat svůj hlavní cíl nízké a stabilní míry inflace a ve většině zemí je zákonem zakázáno přímé úvěrování státu. Centrální banka tak nemůže odkoupit státní dluhopisy na primárním trhu a monetizovat dluh.

Nízká a stabilní míra inflace je hlavní předpoklad dobrého fungování ekonomiky, o který se dnes stará právě centrální banka. Na obrázku níže vidíme vztah mezi nezávislostí centrální banky a průměrnou mírou inflace v období 1955 - 1988. Je patrné, že země se závislou centrální bankou na vládě zaznamenaly vyšší růst cenové hladiny, než země s nezávislou měnovou institucí.

Obr. č. 1: Index nezávislosti centrální banky a míra inflace

http://wpcontent.answers.com/wikipedia/commons/f/f0/Alisna_and_Summers_Central_Bank_Independence_vs_Inflation.gif

Zdroj: Alesina A., Summers, L. H. (1993)

Pouze nezávislá centrální banka může úspěšně pečovat o stabilitu národní měny, to je hlavní výhoda nezávislosti. Problematika nezávislosti je ovšem spojena i s řadou rizik, která budou probrána v následující kapitole.

3. Možná rizika nezávislosti centrálních bank

Rizika plynoucí z nezávislosti centrální banky lze rozdělit do tří skupin. Jde o ztrátu politické odpovědnosti, nesladění monetární a fiskální politiky a o ztrátu kredibility.

3.1. Ztráta politické odpovědnosti

Nebezpečí, které vyplývá ze extrémní autonomie centrální banky, je možnost ztráty politické odpovědnosti centrálních bankéřů. Argument těch, kteří preferují vyšší závislost centrálních bank je ten, že měnová politika je také politika a měla by tak podléhat vyšší kontrole volených orgánů a voličů. Neexistuje tedy zodpovědnost za výsledek prováděné politiky a boje s inflací.

Politickou odpovědnost centrální banky leze však dobře skloubit s její nezávislostí na vládní exekutivě. Je možné velmi dobře zákonem stanovit odvolatelnost centrálních bankéřů v případě neplnění cílů měnové politiky. A jako jistou formu pozitivní motivace lze také zvolit platové ohodnocení navázané na úspěšnost plnění cíle.[3]

3.2. Nesladění monetární a fiskální politiky

Dalším úskalím autonomie centrální banky je možné nesladění měnové a rozpočtové politiky. V určitých případech je zapotřebí koordinace společného postupu těchto dvou hlavních politik. V případě, že je fiskální politika příliš expanzivní a rozpočtové deficity mohou tlačit na růst cen v ekonomice, dochází k vytěsňování soukromých investic těmi vládními. Centrální banka s touto situací mnoho neudělá, protože vysokou inflaci připustit nemůže. Zdraží tedy bankám likviditu a ty následně s jistým časovým odstupem úrokové sazby. Dojde tedy k hospodářskému ochlazení. Guvernér bude určitě upozorňovat na neblahý stav veřejných financí, ale to je vše.

Koordinací politik myslím spíše postup ve specifických případech negativních nabídkových
šoků a rostoucí míry inflace. Může jít o skokový růst cen energií, nebo nadměrné mzdové požadavky odborů atd. Zde není rozhodování centrální banky jednoduché. Zvýšení úrokových sazeb by v ekonomice způsobilo ještě hlubší recesi. Ponechání situace zase roztočí mzdově-inflační spirálu. Centrální banka tak musí spolupracovat s vládou, která v tomto případě zpružní trh práce, decentralizuje a oslabí odbory.

Ve většině zemí, i když mají nezávislou centrální banku, existuje dobrá spolupráce mezi ní a vládou. Není se tedy třeba obávat, že samotná nezávislost ústřední banky je překážkou pro kvalitní koordinaci činností politik.

3.3. Ztráta kredibility

Další riziko spočívá v možné ztrátě kredibility centrální banky. Jak popisuje ve svém textu R. Holman: "Centrální banka přestává být kredibilní, přestane-li laická i odborná veřejnost věřit, že její politika může být dlouhodobě udržitelná. Inflační cíle centrální banky, nejsou-li kredibilní, pak nemají žádoucí vliv na inflační očekávání ekonomických subjektů, což vede k tomu, že samotná politika inflačního cílování může selhávat." (Holman, 2000, str. 59)

Kredibilita centrální banky a její nezávislost se rozhodně nevylučují. Naopak, jistá nezávislost v rozhodování je nutným předpokladem pro získání důvěry veřejnosti. Důvěra se pomalu získává a velice rychle ztrácí. V historii centrální banky nejrychleji ztratily důvěryhodnost právě tehdy, když byly závislé na vládě. V praxi lze nejvyšší kredibility dosáhnout tím, že by banka neměla mít pravomoc rozhodovat o cílech měnové politiky sama, nýbrž ve shodě s vládou. Ale volba nástrojů k dosažení cíle je už plně v rukou centrální banky.

Závěr

Otázka závislosti či nezávislosti nějaké instituce patří mezi problémy široce diskutované veřejností a vždy existuje celá řada protichůdných názorů na její řešení. Nezávislost některých institucí je dána a léty ověřená, u jiných se teprve formuje. Do první skupiny patří např. soudy, do té druhé může zase patřit otázka míry samostatnosti centrální banky. Zatímco o úloze a důležitosti centrální banky jako instituce není vesměs pochyb, nezávislost centrální banky se v uplynulých letech stala pevnou součástí ekonomického výzkumu. Šlo hlavně o reakci na všeobecně vyšší úroveň inflace v 70. letech 20. století a na to, že tento vážný hospodářský problém nebyl ve všech zemích stejně intenzivní a byl řešen více či méně úspěšně.[4]

V současné době nabývá problematika opět na aktuálnosti a nezávislost centrální banky je jedním ze stěžejních témat centrálního bankovnictví v tržních ekonomikách, včetně České republiky. Hlavním důvodem obnoveného zájmu o tento problém je nahrazování často selhávajících a nevyhovujících, doposud používaných, transmisních mechanismů poměrně novou strategií cílování inflace a dále problematika tzv. kvantitativního uvolňování.

Zdroje:

ALESINA, Alberto - SUMMERS, Lawrence H. Central Bank Independence and Macroeconomic Performance: Some Comparative Evidence. 25. vydání, Journal of Credit, Money and Banking 1993. 155 s. ISBN 00222879
HOLMAN, Robert. Čtyři nebezpečí extrémní autonomie centrální bank. Sborník textů č. 3/2000. 1. vydání, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2000. 118 s.
KYSILKA, Pavel. Právní postavení centrální banky. Sborník textů č. 3/2000. 1. vydání, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2000. 118 s.
Nezávislost ČNB, Česká národní banka 2010, citace 29. 3. 2010, přístup z internetu: http://www.cnb.cz/cs/faq/nezavislost_cnb.html
Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů

Celý článek | Přidat komentář

Tajemství životního pojištění

17. listopadu 2010 v 23:26 | Zdeněk Pikhart | Peníze

Úvod

Životní pojištění původně vzniklo jako produkt na krytí rizika smrti. Stejně jako u jiných pojištění jde o smlouvu mezi pojistníkem a pojistitelem, v které se pojistitel zavazuje vyplatit sjednanou částku v případě pojistné události a pojistník se zavazuje platit pojistné ve sjednané výši a ve sjednaném čase. Původně byla pojistnou událostí smrt, po čase přibylo také dožití daného věku. Životní pojištění náleží do skupiny obnosových pojištění. Není v něm tedy jasná vazba mezi pojistným plněním a výší škody. Klient si tak musí sjednat, na jakou částku chce být pojištěn.

Více na serveru Měšec.cz:

http://spoctiduchod.mesec.cz/clanky/tajemstvi-zivotniho-pojisteni/

Počet komentářů: 4

Je stát pro společnost z principu škodlivý?

25. října 2010 v 12:06 | Zdeněk Pikhart | Společnost

Tento článek je reakcí na názory nejradikálnějšího křídla liberálů někdy označovaných jako libertariáni, či anarchokapitalisté. Ti jsou hluboce přesvědčeni o naprosté škodlivosti státu pro blahobyt lidí. Žijí v přesvědčení, že jejich názory jsou logicky nenapadnutelné. Jak to tedy je ve skutečnosti, mají skutečně libertariáni pravdu? Jsou státy v dnešní společnosti zbytečné, či dokonce škodlivé?

Z důvodu názorové konzistence odmítají libertariáni jakoukoli státní moc, která je postavena na donucení. Odmítají nedobrovolnost platby daní s odůvodněním, že jsou-li veřejné statky poskytované státem skutečně poptávané, bude existovat dobrovolná ochota lidí vzdát se části své soukromé spotřeby ve prospěch té veřejné. Není k tomu tedy potřeba lidi nutit a využívat zákonných donucovacích prostředků pro platbu daní. Ekonomicky je podle nich neobhajitelná argumentace ve prospěch státu, protože na druhé straně musí nutně existovat skupina lidí, která se cítí existencí státu poškozena, neboť není dobrovolně ochotna financovat jeho činnosti a provoz.

Na to, jakým způsobem vznikly první zárodky státu, je nutné nahlédnout hluboko do minulosti. První lidé žili v jeskyních a v tlupách, které nebyly větší, než pár desítek členů. Šlo tedy o takovou větší rodinu, která uplatňovala první způsoby dělby práce. Jeskyně sloužila těmto lidem jako úkryt a poskytovala jim bezpečí. S navyšováním členů komunity vznikla potřeba přesídlení na vhodnější místo. Tak vznikaly první malé vesnice a města. V této době lidé objevili princip obdělávání půdy a nebyli již závislí pouze na lovu zvěře. Kmeny na sebe navzájem útočily ve snaze o podrobení a zotročení. Vznikla tak dobrovolná potřeba osadníků nějakým způsobem se sdružit a zajistit si ochranu proti vnějšímu, ale i vnitřnímu nepříteli, např. zlodějům. Lidé dobrovolně na činnosti svého "státu" přispívali platbami, protože jim umožnil snižovat transakční náklady, žít s pocitem relativního bezpečí a specializovat se na nevojenské činnosti. Existence státu byla pro osadníky ekonomicky výhodná.

Postupem času začal stát zajišťovat lidem další veřejné statky - veřejné cesty, správu hranic, vodních cest, jednotné peníze atd. Protože města prosperovala a neustále se rozrůstala, bylo zapotřebí nějakým způsobem definovat právo lidí, protože zdaleka ne všichni lidé se ve městě znali. Posléze se do osad s prvními veřejnými statky, které lidi platili dobrovolně, stěhovali cizinci z jiných koutů země. Ti si ale přišli pouze do města vydělat, chvíli v něm žít a spotřebovávat veřejné statky tohoto města, přičemž za ně neplatili. Původním obyvatelům tak snižovali jejich užitek, poněvadž se zvyšovala potřeba financování veřejných statků a daňové inkaso nerostlo. Osadníci si byli vědomi prospěšnosti směny a nechtěli pro příchozí zavřít brány svého města a odříznout se od obchodu s okolním světem. Na druhou stranu také nechtěli, aby jim příchozí spotřebovávali jimi placené veřejné statky. Na svou ochranu si tak zvolili, aby platba daní na jejich území měla povinný charakter. Pro původní osadníky samozřejmě povinná platba nepředstavovala žádnou ekonomickou újmu, protože by na chod svého státu přispívali i dobrovolně.

Vidíme, že povinnost platby daní je stejná, jako povinnost platby za soukromé statky, které spotřebováváme. V obchodě si nemůžeme vzít chleba a mít možnost volby, jestli za něj zaplatíme. Stejně tak, když se lidé dobrovolně přestěhovali do jiného státu, museli respektovat platby tamních daní, protože spotřebovávali místní veřejné statky. V dnešním světě může i cizinec dostat po určité době státní občanství a podílet se na rozhodování o veřejných statcích. V demokracii se charakter a rozsah veřejného sektoru neustále přizpůsobuje přáním a potřebám většiny lidí na daném území.

Proč ale vůbec existují veřejné statky? Podívejme se například na zmíněnou armádu. Všichni toužíme po tom, abychom žili v míru a bezpečí a existuje tedy poptávka po statku ochrany a ochota platit za něj. Jenže kdyby obrana byla soukromým statkem, nenašla by se žádná firma, která by poskytla efektivní obranu celé země, protože jakmile by ji zajistila, počet dobrovolných plátců by se dramaticky propadnul a nakonec by naše obranná firma na své podnikání rezignovala. Soustředila by se pouze na hlídání objektů dobrovolných plátců, aby vyloučila ze spotřeby černé pasažéry. To samozřejmě s efektivní obranou území nemá nic společného, statek obrany území by tedy, přestože si ho lidé přejí, neexistoval.

Uvědomme si, že ochrana území armádou je efektivní až od určité velikosti armády, toto "odvětví" je specifické dynamicky rostoucími výnosy z rozsahu. Větší armáda má lodě, stíhací letouny, řízené střely, ponorky atd., s kterými zabezpečuje obranu nesmírně efektivněji, než tržní armáda, čítající několik stovek vojáků. Tržní armádě se nevyplatí investovat do letadel, protože v tu ránu poskytuje službu i neplatičům. Zkrátka a dobře veřejný statek je charakteristický svou nedělitelností a nerivalitou (nezmenšitelností) ve spotřebě. Díky těmto vlastnostem není možné s nízkými transakčními náklady vyloučit neplatiče ze spotřeby. Přitom i neplatič touží po tom, aby byl v jeho zemi mír, právní řád atd.

Je-li nějaký člověk dlouhodobě v menšině, znamená to, že jeho představu o veřejných statcích sdílí relativně málo lidí. Může se tak přesídlit tam, kde mají lidé podobné preference jako on, hlasuje tedy tzv. "nohama." Zde si "koupí" veřejné statky ve struktuře, která mu lépe vyhovuje. Nevidím v tom nic neekonomického. Jsem-li na svobodném trhu v menšině a přeji-li si něco naprosto jiného než jiní spotřebitelé, nikdo kvůli mně nezačne s výrobou. Musím vyhledat takový trh, na kterém existuje dostatečná poptávka po mnou požadovaném produktu a podnikatelům se vyplatí investovat do jejího uspokojení. Stejné je to s veřejnými statky. Když si v České republice přeje pár stovek lidí českou monarchii a autonomii Moravy, neznamená to, že ji hned budou mít. Stejně tak, když zde žije tisíc lidí, kteří nechtějí stát žádný, neznamená to, že deset milionů lidí, kteří stát chtějí, ho bude rušit.

Anarchokapitalisté se mohou dobrovolně přestěhovat do těch oblastí, které vyhovují jejich poptávce po veřejných statcích. Jestliže preferují bezstátní společnost, mají dnes na výběr mezi Somálskem a částmi Afghánistánu. Všude jinde na světě si lidé určitou míru státu přejí, protože je pro ně ekonomicky výhodná. Mimochodem Somálsko a Afghánistán jsou dobré případové studie na společnost bez státu. Vláda kontroluje v podstatě pouze hlavní a jiná větší města. Ve zbytcích země je obrovská kriminalita, vraždy za bílého dne jsou na denním pořádku. Pojmy jako lidská práva, svoboda a dobrovolnost, kterými neustále argumentují libertariáni při obhajobě mírumilovné společnosti bez státu, místní lidé prakticky neznají.

Nejde mi na rozum, jak se množství mladých lidí (často jde o vysokoškoláky) může nechat tak snadno přesvědčit pár zarytými obhajovateli této ideologie. Například Murray Rothbard ve své knize Ekonomie státních zásahů, popisuje soukromé právo, policii a armádu zhruba na dvě stránky A5 jako firmy pečící housky a rohlíky. Vůbec nebere v potaz fakt, že od určité výše tržního podílu bude pro soukromou armádu daleko jednodušší neřídit se poptávkou lidí, ale podřídit si oproti ní slabě ozbrojené obyvatelstvo. Jeden takový reálný příklad najdeme u hnutí Taliban, které je také nestátní ozbrojenou organizací, můžeme nazývat soukromou armádou. Jiný stoupenec anarchokapitalistické ideologie Edward Stringham se na dotaz ohledně detailů a praktické možnosti fungování společnosti bez státu široce usmál a odpověděl příkladem s Disneylandem a obchodními domy, ve kterých také přeci nemáme příslušníky armády a policie a fungují výtečně. Vynikající ekonomická argumentace.

Tímto článkem odpovídám na otázky uvedené v úvodu. Dle mého názoru mají státy v lidské společnosti své nezastupitelné místo. V minulosti, současnosti i budoucnosti. Stejně tak, jako považuji za nebezpečné odtržení vlivu státu od demokratického hlasu lidí, považuji za stejně nebezpečné i ideologie chtějící proti demokratickému hlasu většiny stát zrušit.

Počet komentářů: 6

Populismy před volbami do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2010

14. srpna 2010 v 19:01 | Zdeněk Pikhart | Hospodářství

Politické strany se v demokracii předhánějí o přízeň svých voličů. Snaží se nejlépe zanalyzovat jejich potřeby a ovlivnit zejména mediánového voliče.[1] Teoreticky by měl být tento politický boj nabídkou reálných alternativ vývoje veřejného sektoru. Bohužel v praxi jsou politici schopni svým voličům lhát, aby dosáhli zvolení. Občan se pak mnohdy po volbách diví, proč jím zvolená strana své sliby neplní. Z jednoho prostého důvodu, protože šlo sliby nereálné - tzv. populismy.

Zdaleka nejhorší situace nastává, když vládnoucí strana začne pro zachování tváře své populistické sliby plnit. Aplikace nereálných slibů, jejichž jediným cílem bylo namalovat voličům před volbami vzdušné zámky a vyhrát tak volby, nese ohromné náklady mnohdy makroekonomického významu. Zpravidla dochází k rozvratu veřejných financí, odchodu lidí ze země, revolucím atd.

Naprostá většina voličů nechce nést náklady dopadu přemrštěných politických slibů a v životě by takovou stranu nevolila. Ovšem v realitě je pro lidi velmi těžké rozlišit, co je a co není populismus. Práce nestranně analyzuje jedny z největších populismů voleb do Poslanecké sněmovny České republiky roku 2010 a umožňuje tak voličům hlubší náhled do podstaty vybraných slibů. Jde o zvýšení zákonné minimální mzdy na 14 000 Kč, slib snížení ceny elektřiny formou regulace ceny, výplaty jednorázových důchodů z dividend ČEZ a zavedení daňové progrese s mezní daňovou sazbou 38 %.

1. Minimální mzda

Prvním populistickým návrhem je zvýšení zákonné minimální mzdy ze současných 8 000 Kč na 14 000 Kč. Návrh pochází z dílny Komunistické strany Čech a Moravy. Komunisté argumentují vykořisťováním zaměstnanců a jejich právem na vyšší životní standard. Podívejme se jak je to s minimální mzdou v České republice doopravdy.

Zákonnou minimální mzdou rozumíme min. výši hrubé mzdy na pracovním trhu. Pod touto výší ze zákona zaměstnavatel nesmí najímat práci na hlavní úvazek. Minimální mzda představuje regulaci cen se všemi jejími negativy. Na trhu existuje pracovník ochotný poskytnout svou práci za úplatu nižší, než zákonné minimum a zároveň existuje zaměstnavatel ochotný za danou práci zaplatit. Dohoda o zaměstnání se ovšem na legálním trhu práce neuskuteční, protože mzda nedosahuje zákonem stanovené výše. Vzniká nám tedy převis nabídky práce nad její poptávkou a v důsledku toho nezaměstnanost. Smluvní dohoda, která by bez této bariéry normálně proběhla, je tak odsouzena k zániku a potenciální smluvní subjekty se pravděpodobně přesunou do "šedé" ekonomiky. Při práci "na černo" tak zaměstnanec neodvede ani korunu na daních a ještě není pod žádnou ochranou zákoníku práce. Bývá tak velmi často porušována například bezpečnost práce. V druhém případě, kdy zaměstnavatel akceptuje vyšší mzdu, než je ta tržní, musí hledat úspory v jiné oblasti a propouští jinde.

Může se zdát, že z makroekonomického hlediska firmy jednoduše zdraží. Situace tak jednoduchá ovšem není, protože firma nemůže jednoduše zvýšit cenu svých výrobků při nezměněné produkci, jestliže vzrostou mzdové náklady. Cena statku je určena jeho vzácností a poptávkou po něm, v tomto případě se ovšem ani jedno nezměnilo. Každá firma si stanoví na trhu takovou cenu, nad kterou je cenová elasticita poptávky po jejím zboží vyšší než jedna a pod kterou je nižší než jedna v případě nulových mezních nákladů. To je v praxi nereálný předpoklad, sníží tedy produkci na úroveň kdy MC = MR. Při zvýšení mzdových nákladů se zvyšují mezní náklady a firma, jelikož maximalizuje zisk, sníží svou produkci opět na úroveň, kdy se MC rovnají MR. Je možné, že některé firmy z trhu odejdou a jiné svou produkci ponechají, ale agregátně dojde ke snížení nabízeného zboží. Cena se tak díky snížené nabídce, tedy vyšší vzácnosti statku, zvýší. Vidíme, že růst cen výrobků je způsoben odchodem firem a zaměstnanců z ekonomiky a nikoli pouze přesunem břemena vyšších nákladů na spotřebitele! (na stejné množství peněz připadá v ekonomice méně vyrobeného produktu, proto rostou ceny) V praxi tak při růstu minimální mzdy dochází k velké ztrátě výstupu a k mírnému růstu cen.

K výše uvedenému odstavci je třeba doplnit, že v uzavřené ekonomice s endogenní peněžní nabídkou může být růst mzdových nákladů vykompenzován růstem poptávky, protože firmy si na mzdy půjčí u bank. Teoreticky se v takové ekonomice růst reálných jednotkových mzdových nákladů přelije pouze do cen a způsobí vyšší inflaci. Určité znaky uzavřenosti a endogenity peněz dnes ekonomiky v různé míře vykazují. Hlavně dnešní systém tvorby peněz je potřeba do každé ekonomické analýzy zakomponovat, jinak dojdeme sice ke správnému výsledku, ale poplatnému ekonomice s fixní peněžní nabídkou. A takové dnes neexistují. Vidíme, že ekonomie není vědou jedniček a nul, ale že možných scénářů je spousta.

Zavedení zákonné minimální mzdy bývá ospravedlňováno argumentem, že každý má právo pracovat za přiměřenou mzdu. Jak mohou ale zákonodárci vědět, co je a co není přiměřená mzda pro celou zemi? Přiměřená mzda je pouze ta stanovená tržně. Jinými slovy ta mzda, za kterou se najde někdo, kdo má zájem zaměstnat. Do tvorby její výše vstupuje nespočet faktorů. Rizikovost, historie, zkušenosti a kvalifikace pracovníka. Dále je to lokalita a zejména poptávka po statku, či službě, která přímo ovlivňuje cenu výrobního faktoru práce. Například sládek bude mít jinou mzdu v kraji, kde lidé holdují pivu, oproti kraji, kde lidé pijí hlavně víno. Regulace výše mzdy nemůže být nikdy účinná, protože regulátor nemá všechny informace, zkrátka ceny čehokoli se nedají jednoduše centrálně plánovat pro celou ekonomiku.

Poměr minimální mzdy k průměrné hrubé mzdě ve sledovaném období roku 1995 až 2009 výrazně vzrostl. Zatímco do roku 1998 díky rostoucí průměrné mzdě a stabilní výši minimální mzdy poměr klesnul z 26 % na nejnižších 22 %, posléze strmě stopnul až na 41 % v roce 2006. Vyšší tempo růstu minimální mzdy oproti průměrné je důležitým indikátorem toho, že administrativní cena práce předhání tu skutečnou rovnovážnou tržní a vytěsňuje z trhu nejméně oceněné pracovníky.

Kdyby po volbách KSČM skutečně prosadila navýšení minimální mzdy na 14 000 Kč, znamenalo by to růst mzdových nákladů na 18 760 Kč. I pomocný nekvalifikovaný personál by musel být zaplacen skoro devatenácti tisíci korunami. Takto uměle drahá práce, která neodpovídá produktivitě české ekonomiky by ve společnosti způsobila doslova katastrofu. Firmy by ve velkém začaly nahrazovat drahou práci dělníky ze zahraničí. Komunistická vláda by náš pracovní trh musela důkladně izolovat a za viníky vysoké nezaměstnanosti by označila zahraniční pracovníky, kteří domácím berou práci. Firmy by byly v mezinárodním měřítku nekonkurenceschopné a své výroby by přesouvaly do jiných zemí. Aby odchodu firem vláda zabránila, nastavila by vysoká importní cla. Tím by nutila všechny spotřebitele nakupovat od domácích firem za draho. Bohatství Čechů by významně pokleslo a ekonomika by se začala mílovými kroky vzdalovat od vyspělých zemí. V Evropě takovouto politiku realizují například v Bělorusku, jedné z nejzaostalejších zemí kontinentu.

2. Regulace cen elektřiny

Dalším populistickým návrhem před volbami do dolní komory Parlamentu ČR 2010 je levicovými stranami hájené snížení ceny elektřiny pro tzv. "obyčejné lidi".[2] Z hlediska politického je návrh na regulaci cen elektřiny velmi promyšleným tahem. Lidé obecně jakékoli platby za energie neradi platí. Navíc se jim nelíbí, když polostátní firma ČEZ, která většinu elektrické energie v České republice vyrábí, generuje každým rokem stomiliardové zisky a manažeři si vyplácí odměny v řádu stovek miliónů ročně. Většina spotřebitelů je poté znepokojena každoročním navyšováním cen, když by firma ve skutečnosti zdražovat nemusela, jen by si snížila zisk a odměny vedoucím pracovníkům. Uvažují tak v paradigmatu doby před rokem 1989. Na to obratně reagují strany, které k této době inklinují, tedy strany socialistické. Je to opravdu tak jednoduché dnes regulovat cenu elektrické energie?

Konečná cena elektřiny se skládá z řady částí, přičemž již dnes jsou některé regulovány Energetickým regulačním úřadem. Cenu elektřiny tvoří: cena za silovou elektřinu, cena za přenos, cena za distribuci, činnost Operátora trhu s elektřinou a cena za podporu výkupu z obnovitelných zdrojů. Cena za přenos elektřiny, kterou provádí státní společnost ČEPS, je spolu s distribucí regulována podle přesně stanoveného regulačního vzorce. Položka za výkup z obnovitelných zdrojů navyšuje uměle ceny elektrické energie, protože se Česká republika zavázala k 20 % elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Stát tedy garantuje výkupní cenu solární energie přes 12,65 Kč/kWh (2009), přičemž cena elektrické energie z jaderných a tepelných elektráren je okolo 3 Kč/kWh. Co se týče prodejní ceny samotné elektřiny, tak ta je v celé Evropské unii neregulovaná. S elektřinou se obchoduje na energetické burze a její cena je pro celý jednotný trh západní a střední Evropy jednotná.

Vidíme tedy, že jediný prostor pro snížení ceny energie je tedy buď snížit výkupní ceny solární elektřiny, nebo začít regulovat "silovou" energii. Výkupní cena je garantována a může klesat pouze maximálně o 5 % ročně. Zpětně zrušit nejde. Spotřebitele bude stát v příštích deseti letech 500 mld. Kč. Považuji to za hrubou chybu zákonodárců, která ponese dalekosáhlé následky. Zdražení vstupů se promítne do snížení konkurenceschopnosti českých firem. Ze solárních elektráren se tak naprosto uměle stal nejvýnosnější business od privatizace. Většina spotřebitelů bude dotovat hrstku investorů, to není ani ekonomické, ani ekologické. Zbývá tedy výrobní cena samotné silové elektřiny, žádná jiná složka ceny regulovat nejde.

V současnosti se na přenosovou soustavu může napojit jakýkoli investor, který chce v České republice vyrábět elektřinu a dostane licenci od regulačního úřadu. Trh se silovou elektřinou je vysoce konkurenční. Elektrárenské firmy si konkurují v rámci celého jednotného trhu s elektřinou EU. Tržní podíl například tolik nenáviděného ČEZ je 3,4 % na trhu. ČEZ rozhodně není dominantním hráčem na trhu a musí akceptovat cenu určenou tržně. Po teoretické stránce je trh s elektřinou nejvíce podobný dokonalé konkurenci - homogenní produkt, velký počet nabízejících, nemožnost ovlivnit cenu. Jestliže by skutečně došlo k regulaci cen elektřiny, tak jak navrhují levicoví politici, situace by byla následující. ČEZu jako dominantnímu výrobci u nás by bylo nařízeno prodat elektřinu levněji. Po jeho elektřině by se zaprášilo a všechnu by ji za pár minut koupili evropští distributoři. Nastala by tedy klasická situace při tržní regulaci. Na trhu by vznikl nedostatek a do České republiky bychom museli dovážet elektřinu stejně za tržní cenu.

ČEZ, E-ON a další výrobci by v regulovaném prostředí omezili svoje investice a výrobu a přesunuli kapitál do jiného, produktivnějšího užití. Díky regulované ceně silové elektřiny bychom vytlačili domácí elektrárenské společnosti z trhu a cena elektřiny by byla stejná případně ještě vyšší. Stát by se tak připravil o své dividendy, z kterých ti samí politici plánují vyplácet předvolební dárečky voličům. Další regulace ceny elektřiny je naprostým nesmyslem a po právu řazena mezi nejhloupější populistické návrhy českých politiků.

3. Transfery z dividend ČEZ

V médiích v současnosti často vyskytovaným populismem je návrh České strany sociálně demokratické na vyplacení 13. důchodu z dividend polostátní energetické společnosti ČEZ. Budu se zabývat pouze tímto návrhem a abstrahuji od faktu, že v případě splnění regulace cen elektřiny by žádné dividendy neměla. ČEZ je polostátní energetická firma, kde stát drží 51 % podílu a náleží mu výplata dividend v tomto poměru. Za rok 2010 tak byla ve prospěch státního rozpočtu připsána částka 20,7 mld. Kč. Přičteme-li k tomu i inkaso z daně z příjmu právnických osob dostáváme se na částku 45 mld. Kč.

ČSSD navrhuje tyto peníze utratit za transfery obyvatelstvu. Konkrétně jde o roční mimořádný příspěvek k důchodu ve výši 2 400 Kč na jednoho důchodce. Seniorům jejich životní situace takto malý roční příspěvek rozhodně neřeší. Daleko více by zejména budoucím důchodcům prospělo jasné a systémové řešení penzí v ČR. Zajištění dlouhodobého financování penzijního zabezpečení je hlavní prioritou. Lidé musí jasně vědět kolik od státu mohou ve stáří čekat, kdy do důchodu půjdou a jestli se na něj mohou spolehnout.

Peníze z dividend ČEZ jdou státu na zvláštní účet z kterého jsou podle zákona vypláceny například na likvidaci ekologických škod, do fondu dopravní infrastruktury atd. Stát tyto prostředky každý rok utrácí za projekty, ke kterým se zavázal. V případě vyplacení prostředků důchodcům by tyto výdaje musely být hrazeny z jiných rozpočtových kapitol, nebo na dluh. Sliby vyplacení dividend ČEZ by mohli politici lidem říkat pouze tehdy, pokud by se peníze na účtu šetřily. Tomu tak není, jde tedy o návrh, jež zvýší už tak vysoký deficit státního rozpočtu.

Je zde ještě druhá varianta. Stát jako majoritní akcionář a držitel kontrolního balíku akcií ČEZ může rozhodnout o zvýšení výplaty dividend ze zisku. Dnes jde z čistého zisku společnosti na výplatu dividend 50 - 60 %. Zbytek se ukládá do fondů, ze kterých se poté financují dlouhodobé investice. Ekologické modernizace, obnovy, dostavby elektráren apod. Při zvýšení výplat by bylo tedy nutně realizováno méně potřebných investičních projektů, jejichž příznivý dopad netřeba zdůrazňovat. Dále by ČEZ musel navýšit dividendy i ostatním 49 % soukromých akcionářů. Jde z drtivé většiny o zahraniční investory - americké a německé penzijní fondy, různé investiční fondy atd. Docházelo by tak ke zvýšenému odlivu kapitálu ze země a zbytečnému dotování zahraničních investorů.

Na výplatu 13. důchodů nejsou z dividend ČEZ peníze. Při navýšení výplat podílů na zisku by došlo k útlumu investic do energetiky, zastarávání elektráren, neekologické výrobě, nekonkurenceschopnosti a také k propadu bilance výnosů běžného účtu platební bilance v důsledku odlivu zisků. To si snad žádný volič v České republice nepřeje.

4. Zvýšení daně z příjmu

Posledním populistickým návrhem rozebraným v této práci je návrh na zvýšení přímých daní a zvýšení daňové progrese pro bohaté. Vysoké zdanění práce snižuje výhodnost ekonomické aktivity. Zvýšená námaha není dostatečně kompenzována odpovídajícím výdělkem. Řada lidí může v důsledku snižování čisté mzdy substituovat práci volným časem, někteří zůstanou raději na dávkách, jiní odejdou za příležitostmi do zahraničí.

Zaměstnanec, který firmu stojí měsíčně 20 100 Kč, je přímo i skrytě zdaněn částkou 7 695 Kč.[3] Znamená to, že jeho míra zdanění práce činí 38 %. A to přitom mluvíme o podprůměrné mzdě. Špičkový pracovník, který vytváří svou produktivitou nová pracovní místa stojí zaměstnavatele například 67 000 Kč, jeho čistá mzda je 36 520 Kč. Jeho zdanění práce tak činí výše 45 %. Takto vypadá přímé daňové zatížení práce dnes - a to nejsou započteny daně ze spotřeby. V současnosti v České republice máme jednu daňovou sazbu, ale zároveň i slevy na dani. Na příkladu vidíme, že zde mírná progrese díky slevám existuje.

Při zvýšení daně z příjmu fyzických osob na 38 % pro hrubý příjem vyšší než 100 000 Kč bychom dosáhli řady negativních efektů. Technologické firmy by se z ČR stěhovaly do levnějších daňových domicilů a nepřicházely by další. Ze strany zaměstnanců by řada špičkových pracovníků odešla ze země. Tito lidé jsou velmi vzdělaní, umí jazyky a mnohdy mladí. V České republice by si zadarmo vystudovali a vytvářet hodnoty by šli například do USA. Ti kteří by zůstali, omezí svou ekonomickou aktivitu, aby se přesunuli do nižšího pásma. Každý ví, že je rozumné mít stát, který ho ochrání a poskytne mu určitě veřejné statky, ale nikdo nechce odvádět státu většinu toho, co vydělá.

Česká strana sociálně demokratická, která zvýšení daní navrhuje, počítá s přínosem do státní pokladny přes 4 mld. Kč. Za prvé, tato částka se při schodku 200 mld. Kč na rok 2009 rozplyne jako kapka v moři a v zápětí bude muset dojít k dalšímu zvyšování daní a zavádění progrese už od značně nižších příjmů. Za druhé, změna daní zkrátka nemá na ekonomiku lineární efekt - neplatí, že o kolik zvýšíme daně, o tolik více vybereme. Hospodářství není statické a daně mají své distorzní a motivační charakteristiky. Z výše popsaného efektu exodu kvalifikovaných lidí by bylo inkaso nižší.

České republice by naopak prospělo snížení daňové zátěže práce. Země by se tak vzhledem ke své relativně kvalifikované pracovní síle stala lákavým sídlem pro mnoho světových technologických firem. Zaměstnanost, produkt i daňové inkaso by se razantně zvýšily. Stačí se podívat na příklad Irska, které na konci 80. let snížilo daně a ze
70 % úrovně průměrného domácího produktu zemí Evropské unie se dostalo až na 140 % v roce 2008.[4] Následujme jeho příklad, ne populistické sliby politiků o blahobytu při vysokém zdanění.

Závěr

Populismus je problémem každé demokracie. Politici soupeří o přízeň voličů i za cenu devastace ekonomiky. Jejich hlavním cílem je vyhrát volby a orientují se tak na krátkodobá opatření, která jsou nejlépe vidět. Paradoxně nejpotřebnější ekonomické návrhy jsou ty, jejichž dopad je pozvolný, dlouhodobý a těžko měřitelný. Tyto kroky jsou zprvu velmi nepopulární, ale poskytují zemi zdravý základ pro dlouhodobě udržitelný růst. (penzijní reforma, snížení přímých daní, motivačně nastavený sociální systém atd.) Logicky se ve volbách hůře "prodávají", než krátkodobé sliby na vytvoření pracovních míst hned a tady.

U každého politického návrhu je v praxi velmi těžké rozlišit, zda-li se jedná o bohulibý záměr, či škodlivé opatření. Pro řadového voliče je těžké porovnat jednotlivé argumenty, protože jde mnohdy o sofistikovaný problém týkající se veřejných financí, investic apod. Takovéto problematice skutečně kriticky rozumí pouze zlomek lidí v zemi. Situace je o to více ztížena faktem, že naprostá většina hospodářsko-politických návrhů je prezentována s bohulibým záměrem. Ale cesta do pekla je dlážděna právě dobrými úmysly. Článek tak byl jakýmsi návodem k rozpoznání, na první pohled skryté, škodlivosti vybraných populismů.

Celý článek | Přidat komentář

Proč právě cenová stabilita jako hlavní cíl měnové politiky

14. srpna 2010 v 18:55 | Zdeněk Pikhart | Peníze

V současné době má většina centrálních bank ve vyspělých zemích zvolenu cenovou stabilitu jako svůj hlavní cíl. Česká národní banka není výjimkou. Nebylo tomu tak vždy, centrální banky vystřídaly ve své historii řadu cílů. První centrální banky vznikaly za účelem financování válek, později pečovaly o zlaté krytí měny a v polovině 20. století byla jejich hlavním cílem plná zaměstnanost a vysoký ekonomický růst. Cíl cenové stability je tedy relativně mladým cílem centrálních bank.

Abychom zjistili v čem je cíl cenové stability lepší oproti jiným cílům, je nutné zjistit jeho výhody a vzájemně cíle porovnat. Nabízí se tak srovnání s cílem kurzové stability, komoditního krytí měny, či podpory vládní politiky v dosažení plné zaměstnanosti. Všechny tyto aspekty budou brány v práci v potaz a výstupem tak bude odpověď na otázku, proč má dnes centrální banka jako hlavní cíl právě onu zmiňovanou cenovou stabilitu.

1. Cenová stabilita

Cenovou stabilitou dnes, spíše než naprostou neměnností cenové hladiny, rozumíme mírný a stabilní růst cen. Existuje více způsobů jak dosáhnout cenové stability v ekonomice, jedním z nich je v současnosti nejpoužívanější režim inflačního cílení. Česká národní banka cílí inflaci měřenou indexem spotřebitelských cen na hodnotu 2 % p. a. od roku 2010. Pomocí repo operací na dodávání, či stahování likvidity reguluje krátkodobou úrokovou sazbu na mezibankovním trhu (PRIBOR), která s jistým časovým odstupem ovlivňuje dlouhodobé úrokové sazby v ekonomice. Tento proces se nazývá transmisním mechanismem měnové politiky a má za cíl ovlivnit cenovou hladinu, aby bylo dosaženo daného inflačního cíle. Přitom má kurz nastaven v režimu řízeného floatingu, což je režim plovoucího kurzu, kdy je skutečná hodnota kurzu měny vůči ostatním měnám dána poptávkou a nabídkou deviz na devizovém trhu (FX trhu).

Cíl cenové stability v ekonomice není jediným cílem centrálních bank, ale je všem ostatním nadřazen. To znamená, že je-li v ekonomice stabilní cenová hladina a do budoucna nehrozí její zvýšení, může centrální banka podporovat zdravý ekonomický růst hrubého domácího produktu. Naproti tomu, není-li cíl cenové stability splňován, bere centrální banka v potaz velké množství dalších faktorů pro své rozhodování, určitě se nesnaží dosáhnout v každém roce dané míry inflace i za cenu velkých ztrát výstupu ekonomiky. Ještě je třeba poznamenat, že aby se centrální bance úspěšně dařilo naplňovat daný inflační cíl, je nutné, aby byla vnímána všemi subjekty v národním hospodářství jako stabilní a důvěryhodná (kredibilní) instituce. Poté se očekávání firem, státu i domácností ztotožní s očekáváním a prognózou centrální banky a ekonomika se inflačnímu cíli lépe přizpůsobí.

1.1. Výhody cenové stability

Tolik na úvod o principu a technikách inflačního cílení v současnosti uplatňovaném centrálními bankami pro zajištění cenové stability. Jaké výhody má v praxi tento měnově politický cíl centrální banky? Je to hlavně vytvoření velmi příznivého prostředí pro dlouhodobé investice. Investor má velmi jasnou představu, jaké budou budoucí peněžní toky z investice plynoucí a jak lépe odhadnout diskontní míru. Jeho proces plánování investiční aktivity tak podléhá mnohem méně rizikům. Hrubá tvorba fixního kapitálu je zásadní pro udržitelný ekonomický rozvoj země. Má značný důchodotvorný efekt, ale především efekt kapacitotvorný. Díky investicím se tedy posune potenciální produkt ekonomiky a je možné vyrobit více statků a služeb než dříve, společnost se stává bohatší.

Je nutné doplnit, že tato pozitiva jsou naplněna pouze za předpokladu nízké a stabilní inflace. Existují empirické studie, které dokazují, že inflace zabraňuje ekonomickému růstu až od úrovně 8 %, přičemž nejvhodněji nastavený inflační cíl je uváděn mezi 2 - 4 %. Není tedy příliš podstatné, zda-li centrální banka cílí inflaci na hodnotu 2 %, nebo 4 %. Očekávání se ustálí buď na nižší, či vyšší hodnotě a reálný úrok se stabilizuje. Mnohem závažnější dopad na investice má sice nízká, byť variabilní inflace. Rostou-li jeden rok ceny o 1 %, další rok o 4 % atd. V takovém případě je výhoda snížení investičního rizika, dána exogenními proměnnými, eliminována. Fluktuace reálných sazeb zvyšuje nejistotu a snižuje motivace ekonomických subjektů spořit a investovat. Stejně tak snižuje motivace pracovníků k práci. Výsledkem je nižší růst souhrnné produktivity výrobních faktorů oproti stavu se stabilní mírou nízké inflace.

To vše dnešní centrální banky vědí a řídí se tím. Snaží se být co nejvíce kredibilní, protože důvěra se pomalu získává, ale velmi rychle ztrácí. Dnes víme, že vysoká a variabilní inflace je pro ekonomiku dlouhodobě velmi škodlivá. Proto centrální bankéři cílí inflaci na stabilních a velmi nízkých hodnotách, aby docházelo k výše zmiňovaným přínosům. Proč ale necílí rovnou nulovou míru inflace, aby byly ceny absolutně pořád stejné? Je to z důvodu nemožnosti statistiky plně postihnout růst kvality výrobků a služeb. Statistické úřady sice provádí tzv. hédonické úpravy, ve kterých zohledňují růst kvality výrobků a snižují tedy růst ceny o růst kvality produktů. V praxi ale není možné postihnout kvalitativní růst dostatečně přesně. Uvádí se, že až 1 % inflace je dáno nepostihnutelným růstem kvality. Proto centrální banka cílí pozitivní inflaci, aby zohlednila intenzivní technologický pokrok. Při růstu kvality dochází k deflaci, i když je cenová hladina neměnná. Roste kupní síla peněžní jednotky. Spotřebitel si koupí za jednu korunu kvalitnější zboží než dříve, vzrostal hodnota jím užívaných peněz. Intenzivní růst produkce, stejně jako extenzivní, způsobuje deflaci, která zvyšuje reálný úrok a prodražuje investice. Vyrovnávacím mechanismem musí být nominální úrok, ten je však, jak si dále ukážeme, limitován nulovou hranicí. Z tohoto důvodu se růst kvality započítává do růstu produktu a současně se o něj snižuje deflátor HDP, potažmo CPI. Centrální banka tak cílí stabilitu kupní síly peněžní jednotky při zhruba jednoprocentním přírůstku průměrného ročního indexu spotřebitelských cen.

Cílená inflace je však u většiny centrálních bank mírně nad hodnotou jednoho procenta (ECB do 2 %, ČNB 2 %, SNB pásmo 1 - 2 % atd.). Důvodem pro nízkou inflaci je pozitivní efekt na produktivitu zaměstnanců. Zaměstnavatel po čase navýší zaměstnanci mzdy o růst cen, případně něco mírně nad, ale na oplátku po něm požaduje vyšší výkonnost. Ani zaměstnanec si přímo nespojí růst mezd a cen, je tedy pozitivně motivován a zvyšuje svůj pracovní výkon. Dalším argumentem pro spíše kladnou, než nulovu inflaci, je tzv. Tobinův efekt. Hotovostní peníze velmi mírně ztrácí na hodnotě a lidé jsou tak nuceni lépe a aktivněji hospodařit se svými úsporami. Zkrátka a dobře je nenechávají ležet ladem, ale hledají pro své peníze nějaké efektivní využití, buď je za úrok uloží do banky, nebo investují na kapitálovém trhu. Podnikatelům se tak dostanou zdroje na realizaci investičních záměrů a jsme opět u pozitivního dopadu na růst hrubého domácího produktu. Hospodářský růst se pro ty neaktivní nestává automaticky pozitivní externalitou. Nenulová inflace poskytuje při nepružnosti mezd směrem dolů i určitý polštář firmám v případě zhoršení jejich výkonnosti. Nemusí snižovat mzdy, stačí, když koncem roku ponechají mzdy na současné úrovni.

Cenová stabilita poskytuje ekonomice tolik potřebnou rovnováhu a podmínky pro udržitelný hospodářský růst. Těchto přínosů si jsou dnešní centrální banky dobře vědomy, a proto tento cíl nad ostatní cíle povyšují. Odpověděl jsem tedy na otázku, v čem je cíl cenové stability dobrý. Pro konečné zodpovězení otázky proč zrovna tento cíl a ne nějaký jiný, je nutné položit ještě jednu otázku. Nejsou ostatní cíle měnové politiky lepší a je skutečně přes veškeré výhody cíl cenové stability nejpřínosnějším? Odpovědi najdeme v další kapitole.

2. Porovnání cíle cenové stability s ostatními cíli měnové politiky

2.1. Cíl kurzové stability

Jako první se nabízí porovnání s cílem kurzové stability. Chce-li centrální banka docílit stability kurzu, zvolí navázání kurzu na určitou měnu, či koš měn (currency peg). V takovém případě existuje určitá kotva v ekonomice z hlediska zafixování očekávání a možnosti dlouhodobé predikce. To ovšem při cenové stabilitě existuje také. Velkou nevýhodou pevného kurzu je importování inflace (deflace) z ostatních zemí. Kurz v případě růstu cen v cizině nemůže posílit a zahraniční obchodníci tak raději nakupují zboží v levnější zemi. Zvýšená zahraniční poptávka se poté projeví ve vysoké cenové hladině v domácí ekonomice. Vysoká míra inflace zvyšuje distorze, riziko a zpomaluje ekonomický růst. Dopady deflačního vývoje budou vysvětleny v následující kapitole o komoditním krytí měny.

Dále vyžaduje stabilní kurz neustále devizové intervence centrální banky. Ta tak může během krátkého období nahromadit velké množství deviz a vystavuje se tak velkému kurzovému riziku. V případě intervencí na posílení měny snižuje zásobu svých devizových rezerv, zbavuje se tak aktiv, a jestliže devizové zásoby nestačí na udržení kurzu v daném pásmu, realizuje ohromné kurzové ztráty.[1] Nechci zabíhat do přílišných technikálií, jen ještě zmíním, že v případech devizových intervencí musí centrální banka provést sterilizační intervence a stáhnout, či dodat likviditu bankám, což nese opět náklady. Tyto nákladové úroky ze stažené likvidity ve výši platné REPO sazby jsou více méně kompenzovány úrokovými výnosy z uložení deviz v zahraničí. Co je ovšem větší problém je kumulace devizových rezerv, kterou vzniká otevřená měnová pozice centrální banky. Takováto devizová expozice je samozřejmě spojena s rizikem posílení domácí měny, protože tak se hodnota cizoměnových rezerv vykazovaných v domácí měně zmenšuje. To byl případ i České republiky. Ta naakumovala devizové rezervy a v dalším desetiletí česká koruna prudce posilovala. Centrální banka je tak v České repulibce ztrátová, čímž se řadí mezi světové unikáty. Místo toho tedy, aby centrální banka odváděla do státního rozpočtu zisk, kumuluje ztrátu plynoucí z kurzového vývoje koruny. To vše díky počátečním masivním devizovým intervencím na oslabení měny.

Porovnáme-li tedy cíl kurzové stability s cílem cenové stability, vychází nám nutně jako režim velmi neflexibilní, s jehož fungováním je spojeno daleko větší počet rizik, než v případě cenové stability. Země typu Lotyšska a Estonska, které vázaly své měny na Euro, trpěly vysokou inflací, přehřátím ekonomiky a v současnosti hlubokou recesí, nám jsou příkladem.

2.2. Cíl komoditního krytí měny

Dalším cílem měnové politiky je zajištění směnitelnosti měny za určitou komoditu v určitém poměru. Držitel peněz tak může kdykoli přijít do banky a vyměnit peníze za komoditu. V historii se používaly drahé kovy, především zlato pro jejich vhodné chemické vlastnosti. Tzv. zlatý standard může působit na první pohled jako velmi stabilní, ve skutečnosti trpí řadou závažných nedostatků.

Vázání měny na cenu určité komodity má v praxi stejně negativní dopady do ekonomiky jako výše popsaný cíl kurzové fixace. Při fixním kurzu v případě recese ekonomiky a depreciačních tendencích volí centrální banka udržení silného kurzu, který dále oslabí vývoz a zvýší propad HDP. Stejně tak při komoditním krytí nedovolí centrální banka při propadu ekonomiky oslabení měny a důsledně udržuje přesně stanovený poměr.[2] Stejné je to i při neexistenci centrální banky, vzroste tržní úrok v důsledku odlivu zlata ze zasažené ekonomiky, což ještě více prohloubí krizi. Problém nastává i při běžném přeshraničním toku měnového kovu. Země s odlivem kovu tak může zažít výrazný propad cen a země s přílivem kovu vysokou inflaci. Při režimu cenové stability se naopak ekonomika vyrovná skrz změnu nominálního kurzu, změní se tak vnější rovnováha, aniž by byla rozvrácena rovnováha vnitřní (vysoká deflace/inflace).

Dalším velkým nedostatkem cíle komoditního krytí měny je již zmíněná deflace, která výrazně prodražuje investiční aktivitu a v jejímž důsledku snižuje množství investic a reálný ekonomický růst oproti cenové stabilitě ekonomiky. Tajemství tkví v reálném a nominálním úroku. Porovnám tedy dvě situace, má-li ekonomika stabilní inflaci 2 % a má-li vyšší deflaci 5 %, což se lehce může stát při odlivu měnového kovu ze země.

Předpokládejme, že banky mají úrokovou marži 3 %, pod touto hranicí by odcházely z trhu. Situace se stabilní 2 % inflací je následující: Nominální úročení vkladů je 3 % a reálné tedy 1 %. Banka přidá svou marži 3 % a poskytuje úvěry za nominální úrok 6 %, přičemž reálný úrok je tedy 4 %. V ekonomice budou realizovány všechny projekty se ziskovostí vyšší než 4 %.

Situace při deflaci 5 %: Při nulových nominálních úrokových sazbách z vkladu je reálná úroková míra 5 %. Hotovost se hodnotí o 5 % ročně i doma pod polštářem. Aby banka motivovala k uložení peněz, musí nabídnout kladný nominální úrok z vkladu, např. 1 %. V takovém případě platí střadateli reálný úrok 6 %. Aby zachovala svou marži, nastaví nominální úrok z úvěru na 4 % (1 % nominální úrok z vkladu + 3 % úrokový diferenciál). Podnikatel ovšem platí reálný úrok z úvěru 4 + 5 % deflace, tedy 9 %. V ekonomice budou realizovány pouze investice se ziskovostí nad 9 %. Díky deflaci, která přesahuje i při nulových úrokových mírách reálnou úrokovou sazbu z vkladu v ekonomice se stabilní cenovou hladinou, tak bude realizováno relativně méně investičních projektů a růst reálného HDP bude oproti stavu s cenovou (inflační) stabilitou omezen. A to jsme abstrahovali od proměnlivosti deflace, která by hrála v nejistotě investorů další negativní roli na výši investičních projektů. Jako vyrovnávací mechanismus by fungoval příliv peněz ze zahraničí. Tento proces však bude zpomalován růstem rizikových přirážek v deflační ekonomice trpící propadem produkce a může trvat velmi dlouho.

Výše uvedený příklad popisuje pouze situaci, kdy jsou z nově vytěženého zlata vyraženy mince a s těmi jde vkladatel do banky. Ta potom může vytvořit tolik bezhotovostních peněz (nových vkladů), aby byl dodržen zákonem daný poměr zlata ku vkladům. Je-li tento poměr 100 %, nejedná se již o banky jako tvůrce národní měny, ale o úschovny zlata. Množství všech peněz = množství zlata. Půjčování peněz poté funguje jako investování na kapitálových trzích. Kolik lidí by své peníze investovalo třeba do mladé rodiny toužící po hypotéce, je otázkou. Jisté ale je, že za mnohem vyšší úrok než dnes. A jsme opět u toho.

Cíl komoditního krytí je v současné době již velmi zastaralý a nesnese v žádném případě srovnání s moderním cílem cenové stability.

2.3. Cíl dosažení plné zaměstnanosti

Posledním cílem, který se nabízí jako potenciální náhrada cíle cenové stability, je cíl dosažení plné zaměstnanosti a podpory hospodářské politiky vlády. V takovém případě je centrální banka velmi závislá na vládě a svou akomodativní politikou tak podporuje zaměstnanost.

Nutno dodat, že tento cíl byl používán v poválečném období a stavěl na interpretaci tzv. jednoduché Phillipsovy křivky. Vycházel z předpokladu, že nižší inflaci lze jednoduše obětovat ve prospěch nízké míry nezaměstnanosti. Peníze jsou ovšem pouze prostředek organizační, který umožňuje efektivnější směnu statků a služeb, v žádném případě neumí vytvářet bohatství pouze ze své podstaty. Bohatství se musí vždy odpracovat a jako dobrý prostředek k dělbě práce nám slouží právě peníze.

Toto chybné paradigma v ekonomice způsobuje vysokou inflaci, která z počátku zvyšuje firmám zisky a ty tak v iluzi úspěšného podnikání zvyšují výrobu, tedy i zaměstnanost. Po čase se inflace zakomponuje do očekávání subjektů a zaměstnanci budou požadovat navýšení mezd. To povede k růstu nákladů firem a propouštění. Mzdové požadavky jsou již ale zakořeněny a roztáčí se tak inflační spirála. Na jejímž konci trpí ekonomika tzv. stagflací, tedy propadem, či stagnací HDP a růstem cen. Vidíme, že peníze nelze používat jako nástroj tvorby bohatství.

Hlídá-li centrální banka v prvé řadě cenovou stabilitu, žádná inflační spirála se roztočit nemůže. I zde je hodnocení ve prospěch cenové stability jasné.

Závěr

Nyní již můžeme odpovědět na naší úvodní otázku, proč volí centrální banka cíl cenové stability. Protože právě cenová stabilita umožňuje nastavit podmínky pro dlouhodobě udržitelný rozvoj ekonomiky podpořený vysokou investiční aktivitou. Peníze samozřejmě nevytváří bohatství samy o sobě, ale jejich růst vykoupený neklesáním cenové hladiny vytváří vhodný institucionální rámec pro tvorbu bohatství aktivitou lidí. V rámci tohoto cíle se jeví jako vhodným režimem k jeho naplnění inflační cílení, které je pro veřejnost velmi srozumitelné a transparentní.[3] Lze s vysokou pravděpodobností předpokládat, že cíl cenové stability zůstane i nadále hlavním cílem měnové politiky pro 21. století.

Celý článek | Přidat komentář

Dopady regulace cen léků a poskytování soukromé zdravotní péče na kvalitu zdravotnictví

14. srpna 2010 v 18:41 | Zdeněk Pikhart | Hospodářství

Zdravotnictví je jednou z nejvíce regulovaných částí ekonomiky. Ve zdravotnictví obecně se lidé řídí, více než v jakékoli jiné oblasti, spíše symboly a emocemi, než rozumem a racionálním kalkulem. I proto převládá ve smýšlení lidí názor, že při léčení pacientů je nemorální realizovat zisk a bohatnout tak na utrpení druhých. Na toto společenské paradigma se snažily politické strany odpovědět vhodnou nabídkou regulačních opatření, aby vyhověly společenské poptávce. Tento trend socializace a regulace zdravotnictví byl v mnoha zemích, včetně tehdejší ČSSR, přiveden k dokonalosti. Povolání lékaře bylo chápáno jako tzv. "vyšší" služba lidu, kde nejde o výši výdělku, ale o pomoc lidem jako takovou. Výsledkem byla špatná kvalita zdravotní péče, podfinancování, pořadníky a hlavně vysoká úmrtnost na nemoci, které by byly za hranicemi naší země s vysokou pravděpodobností vyléčeny. Zoufalí pacienti byli nuceni uplácet lékaře, aby se posunuli v pořadníku výše. To můžeme chápat jako jistou formu černého trhu.

Toto byla každodenní realita socialistického zdravotnictví před rokem 1989. Bohužel silná regulace v mnoha oblastech zdravotnictví přetrvala ve většině zemí dodnes. Jak název napovídá, práce se zaměřuje na dvě dílčí oblasti zdravotnictví, do kterých v současnosti stát v mnoha, zejména Evropských, zemích zasahuje - regulaci cen léků a omezení poskytování zdravotní péče. Cílem práce je odkrýt nezamýšlené dopady regulace těchto oblastí na kvalitu zdravotnictví.

Regulace cen léků

Tato kapitola se zabývá ekonomickou analýzou regulace cen léků v obecné rovině. Výrobou léků se zaobírají farmaceutické firmy. V každé zemi úřady přísně kontrolují a regulují vývoj léku. V USA je to například FDA (Food and Drug Administration), ve Velké Británii MHRA (Medicines and Healthcare products Regulatory Agency) a v České republice je to Státní ústav pro kontrolu léčiv. Jejich kontrolní činnost je určitě na místě, protože oblast léčiv je charakteristická asymetrií informací. Pacient věří firmě a regulátorovi, že kupuje opravdu to, co kupuje. Není schopen provést důkladný rozbor účinných látek. Kdyby státní kontrola léčiv nebyla, byl by nucen vybrat lék metodou pokus omyl, přičemž by mohlo nevratně utrpět zdraví pacienta. Čistý trh by tedy sice dlouhodobě vedl k prosperitě solidních farmaceutických společností, ale za cenu poškození "prvních" uživatelů, kteří špatný lék vyzkoušeli. Úřady tak lidem pomáhají lépe se rozhodnout a zvyšují jim informační potencionál.

Bohužel stát neodolal a přešel i do dalších oblastí, které nesouvisí pouze se zdravotní ochranou spotřebitele, ale i ochranou ekonomickou. V podstatě v celé kontinentální Evropě, včetně České republiky, místní státní úřady regulují ceny léčiv. Činí tak na základě argumentu, že je potřebné zpřístupnit špičkové léky masám lidí a zvýšit tak jejich zdravotní stav. Často padají i argumenty, ohledně morální výše zisku farmaceutických společností (zmiňované v úvodu), které jsou po úspěšném vývoji léčiv náležitě odměněny krátkodobým monopolním ziskem. Jako každá regulace, která zní z úst politiků, se i regulace cen léků dobře poslouchá. Je to ale opravdu tak jednoduché snížit ceny léků? Pro bližší analýzu je nutné se zaměřit na samotnou firmu, která lék vyvíjí.

Vývoj léku je nesmírně rizikové podnikání s nejistým výsledkem. Ze zákona se při vývoji musí dodržet postup a lhůty klinických testů majících tři hlavní fáze.[1] Během klinických zkoušek dochází k testování v laboratorních podmínkách, na zvířatech a v pozdějších fázích i na dobrovolnících. Vývoj náročného léku např. na rakovinu trvá přes 8 let a stojí astronomických 800 milionů dolarů.[2] Během této doby nemá samozřejmě z léku farmaceutická firma žádný příjem. Celou dobu musí platit špičkové vědce a vyvíjet technologie. Ani po této době není vyhráno, jiná firma může být ve vývoji podobného léku úspěšnější, anebo nemusí mít lék požadované léčebné účinky. Nezřídka kdy se stává, že je lék spíše zklamáním a pacientům nezabírá. "V roce 2004 se například ukázalo, že nový preparát na léčbu schizofrenie Zyprexa od firmy Eli Lilly nepřinesl prakticky žádné zlepšení oproti generickému léku Haldol. Test, který byl sám o sobě velmi drahý, financovala samotná firma, která nejspíše doufala, že prokáže velké přednosti nového léku. Výsledek byl ukrutným zklamáním, nicméně Eli Lilly přesto jeho výsledky poctivě zveřejnila." (Kohout, 2006, str. 201) Zpravidla ty pro lidstvo nejpotřebnější léky - na AIDS, rakovinu, roztroušenou sklerózu atd. - jsou na vývoj nejdražší.

Farmaceutické firmy chtějí jako všechny tržní společnosti na své činnosti především vydělat. Ohromné výdaje na vývoj a riziko s ním spojeným si musí kompenzovat v prvních letech uvedení výrobku na trh. Po dobu ochranné známky (10 let) tak může produkovat svůj lék za vysokou cenu, která, je-li lék skutečně účinný, jim vše zaplatí. Po vypršení ochranné známky může začít lék vyrábět jako tzv. generikum jakákoli firma na trhu ve stejném postupu. Zpravidla vždy tak poklesne jeho cena v důsledku zvýšené nabídky a ostřejší konkurence na trhu. Lék se stává cenově dostupným.

Výdaje do výzkumu a vývoje léčiv mají formu dlouhodobých investic s nejistým dopadem. Musí mít alespoň takovou dobu návratnosti jako obdobně rizikové projekty v jiných odvětvích. A právě tento vysoký zisk je trnem v oku státním regulátorům a politikům, kteří si z něho populisticky dělají předvolební téma. Paradoxně tak chtějí levné léky a současně vysoké výdaje na výzkum a vývoj. Jaké jsou tedy nezamýšlené dopady regulace cen léčiv? O tom pojednává následující kapitola.

Nezamýšlené dopady

Zdraví lidí je tím nejcennějším statkem, proto vyvinutí nového účinného preparátu zlepšující lidské zdraví, prodlužující, či zkvalitňující život pacientů, je hotovým darem z nebes. Taková farmaceutická společnost bude těmi skutečně potřebnými pacienty nutně oslavována, protože i za cenu drahého přípravku se jim dostane něčeho, co dříve neexistovalo. Zvýšenou cenu je ochoten každý nemocný zaplatit, protože mu aplikace léku poskytuje užitek tzv. "k nezaplacení" - uzdraví ho. Firma je odměněna za pokrok učiněný v léčbě chorob a prosperuje. Obě zúčastněné strany jsou na trhu náležitě spokojeny.

To co ovšem vypadá jako ideální situace pro společnost, se nelíbí z hlediska morálního některým politikům, kteří lidem začnou v rámci svého předvolebního folklóru slibovat levnější léky. Zakáží tak firmám nově vyvinuté léky prodávat nad určitými cenami. Efekt je nasnadě - farmaceutická firma, která si nákladný a velmi rizikový vývoj léku nemůže po úspěšném uvedení na trh kompenzovat vyšší cenou přípravku, odchází z trhu za ziskovějšími příležitostmi. Velmi často se tak přesouvá buď do zcela jiného neregulovaného odvětví, nebo do oblasti výroby generických léčiv. Stane se tak pouze jakousi velkovýrobnou léku, bez větších investic do vývoje. Situace je ekvivalentní socialistickému podniku v dobách před pádem železné opony, kdy státní firmy pouze vyráběly za dané ceny bez toho, aby se technologicky posouvaly dál. Výsledkem tak bylo nesmírné zaostávání těchto podniků a celých ekonomik oproti západním společnostem, které si neustále vzájemně konkurovaly.

V cenově regulovaném prostředí bude vyvinuto nutně méně blahodárných léčiv než v prostředí volného trhu. Jinými slovy, lidé v regulovaném prostředí budou umírat dříve a dožívat se kratšího věku. Je potřeba to takto doslovně formulovat, protože mnohým lidem vůbec nedochází, že za nižší cenu léku vlastně platí tím nejcennějším - svým zdravím. V současnosti platí, že angloamerický svět trpí méně regulacemi obecně, nižší byrokracií a vyšší ekonomickou svobodou svých občanů. Platí to například i v USA, které nemají regulovánu cenu léčiv vůbec. Mají tak jedny z nejdražších léků na světě. Není výjimkou, že preparáty na léčbu závažných nemocí jsou v USA až 6x dražší, než v kontinentální Evropě.[3]

Podíl nově vyvinutých léků a všech farmaceutických technologií během 90. let na celkovém vývoji dosáhl v USA 72 %, na druhém místě Velká Británie s 18 %, další Německo pouze se 4 % a zbytek světa 6 %. Naprostá většina nových léčiv tak pochází z neregulovaného trhu v USA, kde také sídlí většina velkých farmaceutických firem zabývajících se primárním vývojem.

Celý svět tak čeká, až v USA vyvinou tamní farmaceutické firmy nové léky na zatím nevyléčitelné nemoci, jejichž vývoj platí především americký pacient. Ostatní pacienti jsou odkázáni na tento lék se značným zpožděním až poté, začne-li být produkován jako generikum. Americké firmy mají samozřejmě pohodlnější situaci, protože si konkurují pouze v rámci tamního trhu. Kdyby byla odstraněna nesmyslná regulace ve zbytku světa, volný trh by se rozšířil a ostřejší konkurenční boj by vedl k daleko vyšším investicím do nových technologií, nota bene by i ceny klesly v důsledku posunu křivky nabídky. Třeba bychom se už za pár let dočkali tolik potřebného léku na AIDS. Oblast farmacie je velice perspektivní obor se spoustou nevyužitých oblastí, např. genová terapie atd.

Vidíme, že levné léky a špičkový výzkum zkrátka nejdou dohromady. Voliči si tak musí uvědomit, zda-li chtějí platit méně za současné léky, nebo chtějí mít možnost léčby dnes nevyléčitelných chorob. Jsem přesvědčen, že by si každý vybral možnost druhou, ovšem nevědomost zlatá... Další kapitola se zabývá regulací poskytování soukromé zdravotní péče.

Regulace poskytování soukromé zdravotní péče

V některých zemích je ze zákona omezeno poskytování zdravotní péče soukromými subjekty. V takovémto systému má monopol na zajišťování zdravotní péče stát. Stát poskytuje zdravotní péči jako veřejný statek. Rozhoduje se o něm tedy veřejnou volbou, podléhá veřejné kontrole a je financován z veřejných financí. Co je důležitější, zdravotní péče nesplňuje základní definice veřejného statku. Pacient může být velmi snadno vyloučen ze spotřeby a zdravotní zařízení včetně personálu jsou schopny obsloužit pouze část pacientů. Je tedy i rivalitní ve spotřebě. Zastánci výhradně státem poskytované zdravotní služby argumentují dostupností pro všechny a mírou solidarity. Často také slýcháme, že zdravotnictví by mělo být občanům poskytováno úplně zdarma. Samozřejmě nic není zdarma, je tedy financováno z daní.

Ve státem organizovaném zdravotnictví je předem naplánován počet zdravotnických zařízení, jejich rozpočty a platy personálu v nějakém časovém horizontu. Kdokoli potřebuje léčit, musí vyhledat kliniku, která spadá pod jeho bydliště, podobně jako když si jdeme na úřad vyměnit občanský průkaz. Pacient nemusí zkoumat, zda-li je některá nemocnice lepší než druhá, stejné standardy jsou poskytovány všude. Lékař, jakkoli schopný, se nemůže osamostatnit a poskytovat léčbu za tržní úplatu a využít tak svého jména a schopností pro vyšší výdělek a spokojenost lidí. Místo toho musí působit v rámci národních zdravotnických zařízení, kde mu náleží plat podle platových tabulek, které nezohledňují spokojenost pacientů, ale pouze počet atestací a délku praxe. Vynikající lékař, který má v čekárně pořád plno, protože jsou s jeho léčbou pacienti spokojeni, je tak paradoxně méně ohodnocen, než ten, který je teoreticky zaměřen a přednáší na místní vysoké škole.

Jaké dopady na zdraví lidí má státní monopol v poskytování zdravotní služby a nemožnost vyhledat soukromého lékaře? V následující kapitole budou zkoumány dopady této regulace a na otázku odpovězeno.

Nezamýšlené dopady

Zdravotní péče se v mnoha zemích stala veřejným statkem z politického, nikoli ekonomického hlediska. Od veřejného zdravotního pojištění v této analýze abstrahuji, protože to je skutečně solidární a přínosný prvek vnesený do financování léčby. Vážně nemocný pacient je pacientem nepojistitelným na komerčním trhu a je tak odkázán pouze na pomoc svých bližních, jestliže žádné nemá, umírá.[4] Pro většinu lidí je veřejné zdravotní pojištění velmi vítanou jistotou, že se nákladnou životně důležitou léčbu podaří financovat. Tento tzv. záchranný prvek v průběhu času nabobtnal do kompletně státem garantované a zajišťované zdravotní péče se zákonným omezením, nebo úplným zákazem, soukromě zajišťovaného zdravotnictví. Absence svobodného trhu v poskytování zdravotní péče má mnoho dopadů na zdraví lidí a celkovou kvalitu života.

Prvním nezamýšleným dopadem regulace poskytování zdravotních služeb je potlačení konkurence a vytvoření státního zdravotního monopolu. Takovéto prostředí je velmi nepružné z hlediska inovací. Nemocnice jsou neziskovými organizacemi, kterým chybí finanční motivace investovat do výzkumu a zkoušek nových léčebných postupů. Pacient nemá na výběr, kterému lékaři se svěří do péče a odmění ho svými penězi, protože je mu jednoduše přidělen. Takové monopolní prostředí je poté velmi drahé, protože v hospodaření chybí šetrnost soukromého vlastníka. Dochází ke značnému plýtvání.

Logicky tak vyvstává potřeba zvýšeného financování, ale daně a odvody se nedají zvedat nad určitou úroveň, proto nastává škrtání výdajů a vytvoření pořadníkového systému, což není nic jiného, než šetření peněz na zdraví lidí. Protože říkáme, že jeden bude léčen a druhý ne. Takový systém nemůže vést k ničemu jinému, než ke špatné kvalitě zdravotnictví. Prakticky všechny země s monopolní státní zdravotní službou aplikovaly nějaký druh pořadníkového systému. Ať už to byly bývalé země socialistického bloku, jakými bylo tehdejší ČSSR, SSSR a další nebo Velká Británie.

Konkrétně Velká Británie zřídila svou NHS (National Health Service), která vytvořila "důmyslný" pořadníkový systém, který zohledňuje počet let a vážnost choroby.[5] Pacient, který je mladší, má přednost před starším, protože má vyšší pravděpodobnost dožití. Skutečně vážně nemocný člověk, který potřebuje být nákladně léčen, je tak ponechán bez péče a umírá. Pořadníkový systém samozřejmě vede k vysokému úplatkářství. Protože nic není cennějšího, než zdraví člověka, jsou také lidé ochotni nabídnout doktorům vysoké úplatky. Prakticky tak funguje určitá forma černého trhu, kde se obchoduje s pořadím léčby. Výsledek je ten, že jeden se posune výše a druhý zase níže, což v součtu úmrtnost rozhodně neřeší.

Nezamýšlené dopady regulace soukromého zdravotnictví lze shrnout následovně: státní zdravotní monopol → vysoké náklady → pořadníkový systém → vysoká úmrtnost. Pro potvrzení výše napsaného: úmrtnost na rakovinu prsu v USA je 28 %, zatímco ve Velké Británii 46 %. Americká úmrtnost na rakovinu prostaty je 19 %, zatímco britská 57 %.[6] V USA může totiž pacient vyhledat jakoukoli soukromou kliniku a nechat se za úplatu léčit, ve Velké Británii je to zakázané. Bohatší Britové tak cestují za zdravotnictvím do zemí jako je Francie, Švédsko, USA a ti chudí čekají na pořadníku, až na ně státní systém bude mít peníze. Takto se solidární systém zdravotnictví nenazývá.

Závěr

Zdravotnictví je v očích lidí velmi citlivě vnímáno a jakákoli změna vždy naráží na silný odpor ať už zájmových skupin, politických stran, či pacientů samotných. Nikde na světě neexistuje ideální model zdravotnictví spočívající v existenci pouze soukromé, nebo státní zdravotní služby. Kvalitní zdravotnictví, které poskytuje svým občanům špičkovou péči včetně nejlepších dostupných léčiv, spočívá na vhodném doplňování a vyvážení veřejného sektoru s podnikatelským. Neboli veřejné zdravotní pojištění jako solidární pilíř, kde zdraví lidé přispívají nemocným a na druhé straně tržní ceny léků, které soukromé farmaceutické společnosti vyvíjí a možnost volného podnikání ve zdravotnictví.

Podobný model zdravotnictví funguje v současné době např. v Singapuru. Veřejné zdravotnictví se tam výborně doplňuje s tím soukromým. Poměr soukromých nemocnic ku státním je zhruba půl na půl. Obyvatelé platí ze mzdy povinné veřejné zdravotní pojištění, které vykrývá nejnákladnější léčbu. Běžná onemocněni si pacienti hradí z vlastních zdrojů. Je tedy poměrně populární soukromé připojištění na zdravotní péči. V Singapuru je jedna z nejvyšší očekávané délky života při narození - 78 let u mužů a 82 let u žen. Česká republika by v reformě zdravotnictví měla jít právě singapurskou cestou, nikoli britskou.

V této práci byly bez předsudků vysvětleny negativní nepřímé dopady zásahu státu do zdravotnictví v oblasti regulace cen léků a poskytování zdravotní péče. Nebyly zkoumány dílčí detaily zdravotních systémů ve vybraných zemích, ale spíše v obecné rovině zhodnoceny státní regulace, jejichž dopady jsou pro většinu lidí skryté.

Celý článek | Přidat komentář

Pravda o růstu HDP v plánovaných ekonomikách

14. srpna 2010 v 13:57 | Zdeněk Pikhart | Hospodářství

O centrálně plánovaných ekonomikách toho v odborné literatuře bylo napsáno již mnoho. Řada světoznámých ekonomů rozebrala ve svých dílech negativní dopady řízení hospodářství na ekonomickou aktivitu. Ty plynou zejména ze ztráty tržních motivací, absence cenového mechanismu, vysokých nákladů apod. Akademická diskuse na toto téma již dávno proběhla a v současné době panuje mezi ekonomy široký konsensus. Přesto se dnes stále ozývají hlasy, které říkají, že hospodářský růst socialistických ekonomik byl vyšší, než tržních ekonomik. Tito lidé čerpají z oficiálních statistik té doby, které skutečně takto vysoký růst uváděly. Například v bývalé ČSSR byl průměrný růst hrubého národního důchodu (hrubý domácí produkt se neměřil) v 60. letech 6,9 %, v 70. a 80. letech dokonce ještě vyšší. Výjimkou nebyly ani růsty přes 10 % ročně. Obdobná situace převládala i v ostatních centrálně plánovaných ekonomikách. Lze ovšem těmto statistikám věřit? Na to nám odpoví následující článek.

Výkonnost ekonomiky se měří podle ukazatele hrubého domácího produktu. Ten je součtem všech přidaných hodnot v národním hospodářství za určitou dobu. Zaměřme se nejdříve na tradiční tržní ekonomiku, jakou v současnosti Česká republika je. V té si firmy vzájemně konkurují v uspokojování potřeb zákazníka. Podnikatelé se snaží přidat hodnotu ke svým výrobkům, za kterou je ochoten spotřebitel zaplatit a která mu tedy zvýší užitek a celkový blahobyt. Podnikatel je tak odměněn zvýšeným ziskem. Tento zisk láká do odvětví další podnikatele, kteří se snaží o totéž. Podstatné je, že v tržní ekonomice se přidanou hodnotou rozumí ta část produkce, která koncovému zákazníkovi zvyšuje ve stejné výši užitek.

"Pokud však nekompetentní výrobce použije na výrobu určitého statku více zdrojů než je nutné, pak suverénní kupec není za dané zboží ochoten zaplatit cenu, která se rovná hodnotě vynaložených zdrojů na daný výrobek, ale pouze cenu nižší. V takovém případě dané zboží vstoupí do produktové části národního účetnictví za cenu, která je menší než množství zdrojů na výrobu daného zboží či služby vynaložených." (Dyba, 2005, str. 79) Přidaná hodnota se tedy sníží. Koupí-li například Škoda auto, a. s. od dodavatelů materiál za 300 000 Kč a konečnému zákazníkovi prodá automobil za 250 000 Kč. Je celková přidaná hodnota firmy Škoda auto, a. s. rovna 250 000 - 300 000 = - 50 000 Kč. Součet přidaných hodnot, neboli HDP je tedy 300 000 + (- 50 000) = 250 000 Kč. Měříme-li HDP výdajovou metodou, výsledek je stejný, protože ta se rovná součtu výdajů vynaložených na koupi finálních statků a služeb, tedy až 250 000 Kč zaplacených spotřebitelem.

Samozřejmě v tržní ekonomice má kupující minimálně v dlouhém období možnost pořídit si substitut od jiného výrobce, který vstoupil do odvětví. Nic takového neplatí v centrálně plánované ekonomice. V té neexistuje konkurenční prostředí a ceny jsou stanoveny na základě přirážky k nákladům. Hrubý domácí produkt přestává být mírou uspokojení potřeb spotřebitelů. Preference zákazníka jsou nahrazeny preferencemi plánovacích úřadů. Vyrobí-li tedy Škoda s. p. automobil za 300 000 Kč, který se za danou cenu neprodá a musí se třeba sešrotovat, přidaná hodnota neklesne a HDP je tak vyšší o tuto částku. Spotřebitelův užitek se ale nezvýší.

V socialistickém hospodářství byl růst naplánován např. na 10 % ročně. Firmy tak musely splnit plán výroby na 110 %. Aby zmíněného cíle dosáhly, zvyšovaly jednoduše své celkové náklady. Vydaly se tak buď cestou navyšování vedlejších výdajů, nebo záměrného plýtvání materiálem. Z vedlejších výdajů šlo především o výdaje na dopravu. Výrobky se tak nevozily rovnou za svými zákazníky, jak je tomu běžné dnes, ale vymýšlela se různá překladiště na druhém konci republiky, kam bylo potřeba nejdříve výrobek dovézt. Což samozřejmě zvyšovalo náklady a celkové plnění plánu socialistického podniku. Na stavební práce se používalo daleko více materiálu, než by bylo nutné z hlediska užití budovy. Výroba gramofonových přehrávačů, které šly z výroby rovnou do šrotu atd. Růst přidané hodnoty byl zaznamenán v plné výši, ve skutečnosti k němu došlo pouze částečně, nebo vůbec. Pro potvrzení této argumentace je dobré dodat, že za exportované zboží se od zahraničních odběratelů inkasovalo výrazně méně než za stejný výrobek prodaný v tuzemsku, byl-li vůbec na trhu.

Velmi často dochází dokonce i k reálnému zchudnutí obyvatelstva, přestože se oficiálně vykazuje růst. Spotřebovávají se vzácné zdroje na neproduktivní užití a nedostává se jich na to produktivní. Opět příklad bývalého ČSSR, které mělo nejvyšší podíl výroby oceli na obyvatele na světě, ale v obchodech byl chronický nedostatek hřebíků, po kterých byla poptávka. Prázdné regály s potravinami a přeplněné regály s gramofony. Nedostatek kvalitní lékařské péče, pořadníky na výkony a vysoká úmrtnost. Příkladů bylo tisíce. Zkrátka a dobře struktura ekonomiky nebyla přizpůsobena preferencím spotřebitelů, jak tomu bylo v západních zemích.

Je tedy zřejmé, že hrubý domácí produkt a jeho růst v tržní ekonomice je neporovnatelný s tím v centrálně plánované ekonomice, ve které je značně nadhodnocen. Jistým zkreslením růstu HDP může krátkodobě trpět i země s přebujelým veřejným sektorem, realizuje-li např. obří státní zakázku, kterou nikdo nechce, pouze za účelem tzv. "nastartování" ekonomiky. V takové zemi ovšem v dlouhém období klesne výkonnost soukromého sektoru z důvodu vyšších daní, nebo vytěsnění soukromých investic. To se samozřejmě projeví ve statistice v poklesu HDP. V centrálně plánované ekonomice ovšem nikoli.

Zdroje

DYBA, Karel: Mýtus transformačního poklesu. Sborník textů č. 39/2005. 1. vydání, Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku, 2005, 121 s., ISBN 80-86547-42-6

EUCKEN, Walter: On the Theory of The Centrally Administered Economy: An Analysis of the German Experiment. London, Economica, no. 58, 1946, 22 p.

Přidat komentář

Kam dál

Archiv článků

Úvod

1.Problém nezaměstnanosti v České republice

2. Hlavní příčiny nezaměstnanosti v ČR

2.1.1. Problematika

2.1.2. Řešení

2.2.1. Problematika

2.2.2. Řešení

2.3.1. Rigidní zákoník práce

2.3.2. Vysoké zdanění práce

Závěr

Seznam použité literatury

Úvod

1. Druhy nezávislosti centrálních bank

1.1. Personální nezávislost

1.2. Institucionální nezávislost

1.3. Funkční nezávislost

1.4. Finanční nezávislost

2. Výhody nezávislosti centrálních bank

3. Možná rizika nezávislosti centrálních bank

3.1. Ztráta politické odpovědnosti

3.2. Nesladění monetární a fiskální politiky

3.3. Ztráta kredibility

Závěr

Zdroje:

1. Minimální mzda

2. Regulace cen elektřiny

3. Transfery z dividend ČEZ

4. Zvýšení daně z příjmu

Závěr

1. Cenová stabilita

1.1. Výhody cenové stability

2. Porovnání cíle cenové stability s ostatními cíli měnové politiky

2.1. Cíl kurzové stability

2.2. Cíl komoditního krytí měny

2.3. Cíl dosažení plné zaměstnanosti

Závěr

Kam dál

Profil

Rubriky

Archiv

Odběr novinek